Článek
“Dobrý den /Ahoj,
Prvně bych chtěla poděkovat, za Váš podcast. Myslím, pro každého, kdo chce „zkoumat víru“ nebo se hledá, je super.
Ráda bych Vás požádala o radu. Jsem z **** a je tu farářem/kou XY a přijde mi v některých věcech velmi konzervativní. Ráda bych chodila do kostela dál, ale vím, že bych potřebovala chodit do kostela, kde je farář/ka více naladěný/á jako vy dva. Neznáte náhodou někoho takového v rámci vaší církve v ****** kraji?
Klidně budu dojíždět, ale vnitřně bohužel nemohu docházet k někomu, kdo má evidentně jiné hodnoty ohledně gayů a rovnosti pohlaví. Nevíte o někom, kdo je v tomto směru více progresivní? Panu/í XY jeho/její přesvědčení rozhodně neberu, jen to je pro mě no go a ráda bych do kostela chodila dál.
Díky a dělejte dál co děláte, má to smysl:)„
Tento mail nám (Pastoral Brothers) přišel před čtrnácti dny. Od té doby jsem nad ním přemýšlel. Podle mě je tato zpráva jednou z mnoha odpovědí, proč má tolik lidí k církvím nedůvěru, ba odpor. Proto jsme odesílatelce vyjádřili obdiv, že to s církví nevzdala, ale hledá dál. Touha žít a sdílet svou víru v komunitě podobně věřících lidí je zcela legitimní a pro náboženského člověka důležitá. Proto je také zcela v pořádku najít si takovou komunitu, kde svou víru mohu svobodně prožívat, aniž bych se vystavoval čemukoliv, co je toxické pro mě a mé blízké.
Aby nevznikl omyl: tento článek není útokem na konzervativní křesťany. Jsem si totiž zcela vědom toho, že můj progresivní přístup k víře, který se promítá i do přístupu ke queer lidem, mohl též mnoho lidí odradit od navštěvování mých bohoslužeb. Vím minimálně o jednom případu, za který se ovšem nestydím. Dotyčný dle svých slov věřil všem konspiračním teoriím. Homosexuály a muslimy posílal do pekla. Věřil v plochou Zemi (a vyčítal mi, že o tom nekážu), v neexistenci covidu (čímž reálně ohrožoval sebe i ostatní na životě) a často vyjadřoval nenávist k mé osobě. Zkrátka typický představitel skupiny, které se v naší společnosti říká dezoláti. Aniž by ho k tomu kdokoliv vyzval, jednoho dne přestal k nám do kostela chodit. Ovšem takové případy jsou extrémní. Nechme je stranou.
Vraťme se k mailu. Mnoho lidí má k církvím nedůvěru, protože obvykle v jejich čele stojí člověk, který má obrovskou moc určovat, o čem se bude mluvit a jak se o tom bude mluvit. Faráři a farářky jsou de facto „opinion makeři“, kteří stojí na jistém ideovém základu. Jsou faráři a farářky, kteří jsou konzervativní. Jsou faráři a farářky, kteří jsou liberální. Jsou faráři a farářky, kteří jsou liberálně konzervativní. Pravicoví, středoví i levicoví atd. Jejich ideový základ, životní zkušenosti, rodinný stav, vzdělání i psychické rozpoložení se chtě nechtě promítají do jejich duchovní služby. Přátelé, nedělejme si iluze. Děje se nám to všem. Výše zmíněné se nám všem promítá do naší práce, povolání i služby. Ovšem málokterá profese o sobě může říct, že její velkou součástí je přímé ovlivňování názorů ostatních. Faráři a farářky minimálně jednou za týden mají k dispozici posluchačstvo, které si je přišlo vyslechnout a s jejich pomocí naplnit své duchovní potřeby.
Tudíž je zcela nevyhnutelné, že farářův ideový základ jednoho dne narazí na ideový základ návštěvníka bohoslužeb. A pokud je farář zarytý konzervativec, který neděli co neděli káže o posvátnosti heterosexuálního manželství a brojí proti potratům, předmanželskému sexu, rozvodům, antikoncepci atd., kdo se může divit, že to chce poslouchat čím dál tím méně lidí? Zvláště když je společenský obraz církví plný sexuálních skandálů. A obráceně, pokud je farář zarytý progresivní liberál, který káže neděli co neděli o queer tématech, tématech „woke culture“, o blížícím se konci světa kvůli oteplování, o „me too“ a volá na barikády vůči konzervativcům, kdo se může divit, že to chce poslouchat čím dál tím méně lidí? A ano, tuto otázku si kriticky pokládám i vůči sobě, jelikož sám jsem se toho dopustil. A když píšu neděli co neděli, tak tím myslím třeba 10–20 let v kuse. Nelze se divit, že staří odcházejí a noví nepřicházejí. Přidejme k tomu ještě časté vyvolávání pocitů viny a uzavřenost či vysokoprahovost jednotlivých křesťanských komunit. Nemluvě o mnoha dalších faktorech.
Otázkou je, co s tím? Pokusím se odpovědět
Zaprvé, základní výbavou každého duchovního by mělo být slovíčko „nevím“. Duchovní mají často tendenci mít názor na všechno a neváhají ho říci nahlas. Není ostudou říct „nevím“. Například tazatel: „Pane faráři, co si myslíte o interrupcích?“ Farář: „Nevím, je to moc komplexní problematika, na kterou nelze odpovědět jednoduchou náboženskou poučkou.“ Kolika lidem by se ulevilo, kdyby se mnozí duchovní (bez ohledu na to, zda jsou spíš pro, nebo spíš proti) odvážili dát tuto odpověď. Zvlášť když je pravdivá. Mnozí duchovní o této problematice vědí skutečně málo. Navíc tato odpověď se dá použít na mnohem více témat. Stačí v otázce vyměnit slovo potraty za „queer lidi“. A odpověď může být úplně stejná. „Nevím, je to moc komplexní problematika, na kterou nelze odpovědět jednoduchou náboženskou poučkou.“ Nebojme se toho! Úplně stejně lze odpovědět i v případě globálního oteplování. My duchovní nejsme klimatologové!
Zadruhé, vraťme se k Ježíšovi, který nebyl ani konzervativec, ani liberál. Nebyl ani levičák, ani pravičák, ani ve středu politického spektra. Přátelé, skutečně nebyl! Pokud v něm cokoliv ze zmíněného spatřujeme, vnášíme to do něj my sami. Ježíš byl starověký židovský kazatel, léčitel, exorcista, který se snažil o jakousi lidovou náboženskou obrodu vlastního náboženství. Kázal o tom, že Bůh je nablízku všem lidem včetně těch, které náboženský establishment vnímal jako Bohem nenáviděné. Kázal o tom, že každý z nás může utvářet k Bohu a k druhým lidem vztah založený na lásce, respektu a důvěře, což vylučuje manipulaci, vykořisťování, agresi apod. Máme si navzájem odpouštět a neodsuzovat k zatracení. A! učil, že ke vztahu k Bohu není potřeba mít prostředníka v podobě náboženského establishmentu. Každý z nás se totiž může stát Božím chrámem. Stačí milovat Boha a bližního svého jako sebe samého. Ježíš sám toto své učení bytostně reprezentoval. To vše se stalo důvodem, proč ho ukřižovali.
A nehrozí, že křesťanství, které bude na všechny problémy světa odpovídat univerzální odpovědí „Ježíš“, bude vyprázdněné? Ne nutně. Jeho princip lásky je dostatečně jasným a pevným postojem, který je otevřený různým možnostem. Například ty pověstné interrupce. Ježíš o nich vůbec nekázal. Musím si poradit jen s jeho láskou k bližnímu. Jenže ke komu? K nenarozenému plodu, nebo k matce v zoufalé situaci? K oběma. Uff. Těžké rozhodování. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jsem proti interrupcím. Nechtěl bych, aby moje žena musela tento zákrok podstoupit. Ale zároveň jsem jednoznačně proti zákazu interrupcí, protože kdyby ji z jakéhokoliv důvodu potřebovala, jsem rád, že má tu možnost. Mým úkolem by bylo být tu pro ni a respektovat její rozhodnutí.
Návrat k Ježíšovi by se měl promítnout i v nízkoprahovosti církve. Stát se křesťanem by mělo být pro zájemce složité vnitřně, ne vnějškově. Mělo by se jednat o vnitřní duchovní zápas, a když jím člověk projde, neměl by ještě narazit na církevní překážkovou dráhu v podobě náročné a zdlouhavé katechetické přípravy, přijetí jediného správného výkladu, akceptace církevních pravidel a bariéry uzavřené komunity několika křesťanských rodů atd. Nemluvě o tom, že zájemce o praktikovanou víru se obvykle chce stát křesťanem, ale obvykle se po něm chce, aby se stal nejprve katolíkem, evangelíkem, evangelikálem…, což má svá specifika. Ježíš ale nebyl katolík ani evangelík a zpřístupňoval Boží přítomnost bezprostředně.
Za třetí, křesťané by si měli osvojit hermeneutickou spirálu, neboli výkladový proces, při kterém si vykladač uvědomuje své předsudky. Snaží se je odsunout stranou, aby se mohl soustředit na porozumění vykládaného předmětu. V našem případě biblického textu, ze kterého chce vytáhnout jeho původní sdělení, které posléze konfrontuje se svými předsudky. Příkladným předsudkem může být představa, že Ježíš byl levicovým liberálem, protože se zastával lidí na okraji společnosti a odsuzoval bohaté. Akorát že vůbec. Ježíš se zastával těch, kteří byli podle kněží a „slušných Judejců“ na okraji Božího zájmu – prostitutky, kolaboranti s římskou mocí, chudí, nemocní. Ježíš naopak tvrdil, že Bůh je tu se svou láskou právě pro tyto lidi. Ježíš neodsuzoval bohaté a už vůbec neburcoval k třídnímu boji. Tvrdil, že lidé by se měli ve svém životě převážně soustředit na budování vztahů – s Bohem a ostatními lidmi – mnohem víc než na hromadění majetku a budování společenského postavení. Proč? Protože peníze ani společenské postavení si do nebe nevezmeme, ale lásku ano. Ta jediná má věčnou hodnotu. Obojí je náboženské tvrzení, ne politické. Ježíšem se lze jistě inspirovat i v politickém smýšlení. Nelze ho však zneužívat pro prosazování své vlastní ideologie. Ježíš nebyl levicový liberál, ani pravicový konzervativec. Nemluvě o tom, že mezi ním a těmito politickými postoji zeje propast cca devatenácti století. Křesťané, nejen duchovní, jsou dle mého soudu povinni pracovat se svými předsudky a konfrontovat je s biblickými texty a jejich původním sdělením. Ne naopak, jak se obvykle děje.
A za čtvrté, své názory nevydávat za obecně platnou normu. Kolega/kolegyně zmíněný/á v mailu klidně může být v otázce queer lidí konzervativní. To je v pořádku. Když ovšem vydává svůj postoj za obecně platnou normu, kterou neváhá sdělit svým posluchačům při každé vhodné i nevhodné chvíli, navzdory hermeneutické spirále, nemůže se divit, že jeho posluchačů ubývá. Pro nás progresivní liberály to platí jakbysmet.
Čus Kristus!
