Článek
Tento článek nebude nikterak dlouhý, protože jeho cílem není ani tak edukace, jako spíš diskuze. Myslím, že by mohla být velmi zajímavá.
Názor, že určité fáze a chování dvou až tříletého dítěte mohou mít vysvětlení ve vývojových fázích, jsem už zmiňoval v předchozích článcích. Tentokrát se zaměřím na dvě z nich a podělím se o osobní zkušenost. Podíváme se laicky na rané vývojové fáze dítěte, hlavně očima rodiče.
1.–2. rok v životě dítěte: prostě potřebuje matku
Rodiče dobře vědí, že tyto první dva roky jsou nejnáročnější hlavně pro matku, protože dítě ji zkrátka potřebuje 24/7, a to bez ohledu na cokoliv.
Jak se to projevovalo u nás?
- Jakmile jde maminka na záchod, dítě má pocit, že nastal konec světa.
- Pokud maminka odmítne objetí nebo prostě musí „třeba vařit“, dítě má pocit, že se blíží konec světa.
- A pokud si dovolí věnovat se někomu jinému (bratrovi, manželovi…), nejspíš všichni víme, že tím končí klidný den.
Co je v této fázi pro dítě nejspíš důležité?
Pocit bezpečí, jistoty a bezmezná láska.
Nejčastější chyba?
Snaha nahradit matku někým jiným – chůvou, babičkou… Vývoj prostě neovlivníme a představa, že dítě v tomto věku matku nepotřebuje, podle mě není úplně relevantní. Psycholog ale nejsem. 🙂
Byla tato fáze u vašeho dítěte podobná? Jak se projevovala? A co si o této myšlence myslíte?
3. rok v životě dítěte: začíná potřebovat i otce (vzor, který v něm vidí)
To je období, kdy už dítě většinou dokáže uvědomovat své zážitky, poznávat pocity a přestává vnímat matku jako jediný středobod vesmíru. Do popředí se začíná dostávat i otec.
Nejspíš se shodneme, že v tomto období roste hloubka poznávání, dítě si začíná dávat dohromady souvislosti, nastává období vzdoru a objevuje se i agrese.
Podle této teorie by měl být v tomto směru oporou právě otec. Fyziologicky to dává smysl. Rozhodně tím ale nezpochybňuji důležitou roli matky, protože ač si to dítě třeba nepřipustí, potřebuje ji stále. Často se jen samo potýká s tím, že se chová, jak nechce. Prostě vývojová fáze je vývojová fáze.
Jak se to projevuje u nás?
- Určitá samostatnost dítěte.
- Zkoušení hranic.
- Agrese ve chvíli, kdy dítě „nemá věci v rukou“, cítí nespravedlnost nebo mu chybí jistota v rodičích.
Co je pro dítě v této fázi nejspíš důležité?
Jasné hranice, respekt, aktivní (ale nepřehnaný) rozvoj, důvěra v rodiče a jistota, kterou z nich v tomto období potřebuje cítit.
Nejčastější chyba?
Myslet si, že dítě „dělá naschvály“, nebo naopak přehnaně asertivní přístup ve výchově.
Jak táto fáze probíhala / probíhá u vás? Co si o tom myslíte?
Závěrem
Nechci tvrdit, že se tyto fáze vždy projevují přesně takto, ale určité podobnosti jsem slyšel od mnoha rodičů a viděl na mnoha dětech (nejen svých).
Myslím si také, že to nikdy není tak, že jedna fáze skončí a druhá začne. Jsou vzájemně propojené. V každém období se ale opakují určité společné rysy u dětí stejného nebo podobného věku.
Důležité podle mě je, aby si rodiče uvědomili. Ostatně stejně jako já, že všechno, co se nám s dětmi děje, není unikátní ani nutně chybou ve výchově. Často je to prostě vývoj, který tu vždy byl. A dokud nás nenahradí roboti, ještě dlouho bude. 🙂
Co si o tom myslíte vy?
Podělte se v komentářích. Klidně mi ten můj pohled na svět rozvracejte. Rád se o tom s vámi pobavím. 🙂
