Článek
Označení „chcimír“ je relativně nové a vzniklo zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině. Nejčastěji popisuje zastánce názoru, že západní dodávky zbraní jen eskalují konflikt a jedinou cestou k míru je jejich zastavení. Když se ale podíváme do historie, zjistíme, že lidé s podobným uvažováním zde byli vždy. Opět se tím ukazuje, že historie se stále opakuje. A bohužel to vypadá, že se z ní nikdy nedokážeme poučit.
Rusko na Ukrajině páchá nepředstavitelná zvěrstva. Přesto se najdou lidé, kteří by raději Kremlu ustupovali.
Konec vyzbrojování Ukrajiny by znamenal její porážku
Výzvy k zastavení dodávek zbraní by ještě mohly dávat smysl, pokud se vztahovaly na obě strany konfliktu. Tedy i k ukončení zbrojení Ruska. To je však nejen nereálné, ale takové hlasy u chcimírů ani nezaznívají. Ti totiž požadují pouze konec vojenské pomoci ze Západu. Napadený by následně přišel o schopnost obrany, agresor by podle nich ukončil válku a nastal by světový mír.
Taková úvaha je nejen hloupá a naivní, ale často také účelová. Někteří chcimíři tímto způsobem jen maskují názor, že by Ukrajinu jednoduše obětovali. Jiní to ani neskrývají. Nejčastěji s argumentem, že přeci nemůžeme riskovat globální konflikt kvůli jedné zemi daleko na východě, se kterou nemáme nic společného. Že vám to něco připomíná? Ano, úplně stejně uvažoval například Neville Chamberlain před začátkem druhé světové války.
Jak je to hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nevíme nic. (…) A i kdybychom měli sebevětší sympatie s malým národem, proti němuž stojí veliký a mocný soused, nemůžeme jednat za všech okolností tak, abychom přivedli celou britskou říši do války prostě jen kvůli němu.
Na stejnou úvahu už svět doplatil
Právě na příkladu Chamberlaina můžeme nejlépe zhodnotit, kam podobné úvahy o ustupování agresorovi vedou. Ve své době by byl ukázkovým chcimírem. Tehdy se jen tento styl politiky nazýval appeasement a Francie s Velkou Británií na jeho základě obětovaly jeden malý a bezvýznamný stát ve střední Evropě.
Jak to dopadlo už dnes všichni víme. Hitler jen využil poskytnutý čas a později zaútočil ještě silnější. Je nasnadě, že velmi podobně by mohla dopadnout Evropa i nyní. Rusko se totiž nikdy nesmířilo s rozpadem Sovětského svazu. Považuje za své právo, aby obnovilo svou imperiální hegemonii nad zeměmi bývalého Sovětského svazu a také nad střední a východní Evropou. Po pádu Ukrajiny by tedy mohla přijít řada na další země západně od Ukrajiny.
Neville Chamberlain by dnes mohl být ukázkovým chcimírem. My už ale díky němu víme, že agresorovi se neustupuje. Proti agresorovi se bojuje.
Od dobrých úmyslů k užitečnému idiotovi
Dnešní Ukrajina, tak jako předválečné Československo, nepotřebuje rady teoretiků. Pokud by měla možnost spravedlivého míru, dávno by jí využila. Putin by se však musel vzdát svých nepřijatelných požadavků a navrátit Ukrajině území garantované na Budapešťském memorandu. Tedy respektovat hranice za stavu před prvním ruským vpádem v roce 2014.
Mír je přeci to hlavní, co chtějí i další země dodávající zbraně napadené Ukrajině. Ovšem nechtějí, ale hlavně nemohou rozhodovat o její územní suverenitě. Tak proč to tolik chtějí dělat chcimírové? Copak by i za druhé světové války vítali Mnichovskou zradu? Zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu by byl stejný podraz, jaký kdysi zažilo Československo.
Takto vypadá původní Rusko-ukrajinská hranice. Mír bude možný, až Rusko navrátí veškeré obsazené území včetně Krymu.
Chcimírství k ničemu dobrému nevede
Někdy je za iniciativou chcimírů nevědomost a naivita, jindy přímo nenávist vůči Ukrajině. Výsledek však bude vždy stejný. Zastavení dodávek zbraní způsobí porážku Ukrajiny a vítězství Ruska. A o takový mír nejen, že nikdo nestojí, ale také by dlouho netrval. Putin by pouze tak, jako kdysi Hitler, jen vycítil slabost svých protivníků a ve své agresi příště zašel ještě dál.
Bojovat proti agresorovi sice není jednoduché, ale jediné funkční řešení. O trvalém míru v Evropě tak rozhodnou tanky, letadla, munice, naše peníze pro Ukrajinu. Tedy přesně to, co mimo jiné tak zoufale potřebovalo Československo, než přišla Mnichovská dohoda.
