Článek
Když už byla druhá světová válka v roce 1944 téměř rozhodnutá a německá vojska ustupovala na východě i západě, hrozilo, že naplno vyjdou na povrch nepředstavitelné krutosti páchané v koncentračních táborech. Aby po sobě nacisté zahladili stopy, tábory likvidovali a přeživší vězně přesouvali dál od fronty.
Pro tyto evakuační transporty se vžilo označení pochody smrti. Zbídačené vězně totiž čekala stovky kilometrů dlouhá pěší pouť. Na dostatek jídla, oblečení a odpočinku mohli zapomenout. Kdo už nemohl dál, byl zastřelen. Tyto pochody sice neměly primárně zabíjet, ale smrt co nejvíce lidí v průběhu cesty byla pro organizátory vítaným bonusem.
My jsme vždycky museli do domů, všechno zatemnit, nikdo se nesměl ukázat u okna. Ale sourozenci přesto vykukovali. A viděli úplně zbídačelé postavy. Nevědělo se, odkud přicházejí, jen se to tak tušilo. Neměli na sobě nic a bylo to v lednu, mrzli… Na nohou měli jen hadry, muselo to být příšerné.
Násilí po válce neskončilo
Bohužel ani po skončení války a porážce nacistického Německa podobné nelidské zločiny neskončily. Hladové pochody, kterými byli vyhánění sudetští Němci, si s pochody smrti v mnohém nezadaly. A ještě horší je, že pořadateli už nebyli nacisté, ale českoslovenští ozbrojenci. Je ostudné, že se tito lidé snížili k páchání podobných zvěrstev jako nacisté.
Příkladem jsou události z Krnova roku 1945. Drtivou většinu tohoto hornoslezského města tehdy tvořili Němci a bylo známé také pod názvem Jägerndorf. Dramatické události tam začaly hned po skončení války, když dorazili čeští „partyzáni“. Město ovládlo bezpráví a němečtí obyvatelé byli bez rozdílu vyháněni ze svých domovů, ve kterých potom rabovali Češi, Romové, Sověti, ale i někteří jiní Němci.
Němci nejdříve putovali do internačních táborů
Na tehdejší události v Krnově vzpomínal pro Paměť národa Kurt Hein, kterému bylo na konci války šestnáct let. Když jeho rodinu vyhnali z domova, měl s sebou jenom aktovku. Všechny Němce pak hnali do sběrného tábora. Kurt se i s rodiči dostal do toho, kde byly nejtvrdší podmínky.
Měl navíc tu smůlu, že se dostal do rukou sadistickým dozorcům. „Chtěli po mně vědět, jestli jsem nutil nějaké Čechy vstoupit do Hitlerjugend. Já jsem se zeptal, jak si to představují, vždyť mi přeci v té době bylo jedenáct dvanáct let, já jsem k něčemu takovému přeci vůbec neměl příležitost. To jim bylo jedno, prostě mě začali bít. Potom jsem samozřejmě ztratil vědomí, oni na mě vylili jeden dva kýble a dali se opět do bití,“ vzpomínal.
Více než sto kilometrů pěšky přes hory
Utrpení v lágru ale pro místní Němce nebylo poslední. Tři tisíce z nich, převážně dětí, žen, starců a nemocných muselo pěšky pochodovat z Krnova přes hřebeny Jeseníků až do Králíků. Podmínky byly nelidské, podobně jako u nacistických pochodů smrti. Šlo se bez jídla i pití a odpočinek nepřipadal v úvahu.
Přibližná trasa hladového pochodu:
Zástup lidí vyrazil 22. června 1945. Ještě předtím ale byli všichni pod hrozbou zastřelení okradeni i o ty poslední osobní cennosti. Lidé museli odevzdat veškeré zlato, šperky, vkladní knížky i snubní prsteny. První etapa cesty byla dlouhá 37 kilometrů a z Krnova se šlo až do Vrbna pod Pradědem.
Marii André bylo tehdy osm let. „Celý den jsme nedostali žádné jídlo. Ještě jsme nedošli dost daleko, když jsme silou tlačili kočárek v dešti, dvě kola upadla. Moje matka a sestra pak nesly toto dítě na rukou až do Králík celou etapu každého dne. Museli jsme se chovat co nejvíc nenápadně, protože doprovázející bachaři si vyzvedávali ženy z transportu a znásilňovali je. Jiné byly bity nebo zastřeleny.“ Marie s rodinou večer dorazila do Vrbna, mnozí ale takové štěstí neměli. Cestou byly opakovaně slyšet výstřely. „Lidé, kteří tyto vražedné útrapy bez jídla a přestávky nemohli vydržet, byli zastřeleni.“
Cesta byla zbytečně náročná
Druhý den pochod pokračoval přes sedlo Vidly ve výšce 930 metrů nad mořem. „Byla nám zima, měli jsme hlad a byli jsme unavení. Opět žádné jídlo během dne. Ten den jsme pochodovali přes Videlské sedlo směrem k Jeseníku, více než 30 kilometrů. Bachaři byli ještě brutálnější než první den. Mnozí už vyhodili svůj majetek do příkopu, protože každý gram váhy byl těžkým břemenem, které ztěžovalo výkon.“ Cílem vyhnanců byl Jeseník, kde museli tak jako první noc spát jen na podlaze.
Za stejně otřesných podmínek museli lidé další dny pokračovat do Vikantic a Starého Města. Navíc přitom zcela zbytečně znovu překračovali vysokohorské sedlo Jeseníků, v tomto případě Ramzovou. Dozorci ale přes pohoří Jeseníků pochod vůbec vést nemuseli. Například trasa přes Bruntál, Rýmařov a Šumperk by byla mnohem snesitelnější.
Zbytečně náročná trasa přes dvě horská sedla Jeseníků byla záminkou k vyčerpání co nejvíce lidí. Ti, kteří už nemohli dál byli podle svědectví zastřeleni.
Podle Marie André se tímto způsobem chtěli dozorci zbavit co nejvíce lidí. „Hnali nás schválně přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Byla tam také jedna přímější, snadnější cesta. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni.“
Cesta trvala pět dní, nepřežilo 300 lidí
28. června 1945, tedy po pěti dnech, pochod vyčerpaných lidí dorazil do Králík. „Mnoho lidí zemřelo už cestou, ale srdceryvné výjevy pokračovaly i v cíli pochodu. Zase jsme leželi na betonové podlaze. Jedna žena zemřela před tou halou a její malé děti po ní a kolem ní lezly. Nechápaly, že je mrtvá.“
Za hladový pochod dlouhý přes 100 kilometrů zaplatilo životem zhruba zhruba 300 lidí. Nelidské zacházení však neskončilo. Vyhnanci byli naloženi do dobytčích vagónů a odvezeni do Teplic, odkud opět pěšky pokračovali na německé hranice u Cínovce. „Seděli jsme na holé podlaze jeden vedle druhého. Nikdo by nemohl spadnout. Jeli jsme dva dny a dvě noci bez pití a jídla. Jako toaleta sloužil nějaký kýbl. Každý si na něj musel sednout pře očima všech. Když byl plný, byl vyléván shora během jízdy. Mrtví byli také takto likvidováni.“
Cestou navíc pokračovala šikana ze strany dozorců. Lidem například vyhrožovali, že na Cínovci budou všichni oběšeni.
Podmínky německých vyhnanců ve vlaku se dají srovnat s podmínkami židovských transportů. Pro přiblížení může posloužit svědectví Ervína Adama z nacistického transportu smrti: „V tom vlaku jsme stáli hlava na hlavě a jelo se. Asi dva dny. Co se tam odehrávalo, v tom vagóně, na to se těžko zapomíná a těžko vzpomíná. Žádné toalety. Otevřeli to až v Osvětimi.“
Dobytčí vagony se používaly k transportu židů do koncentračních táborů, ale i sudetských Němců po válce. Podmínky v nich byly zcela nevyhovující.
Nikdo není oprávněn k páchání podobného násilí
Při připomínce těchto hrůzných činů je dobré si uvědomit, že ani Češi nebyli jen spravedliví a bezchybní. Podobnost těchto krutostí s chováním nacistů je na událostech jako je hladový pochod z Krnova tím nejsmutnějším faktem. Dobytčí vagony přeplněné lidmi, dlouhý pochod bez jídla a odpočinku i bezcitné vraždění těch, kteří už nemohli dál. To, co jsme znali ze sklonku války, se najednou zcela zbytečně opakovalo i po ní. Pochod z Krnova navíc nebyl jediný. Například při brněnském pochodu smrti zemřelo kolem 1700 sudetských Němců.
Pováleční partyzáni se mnohdy místo spravedlivého potrestání konkrétních viníků snížili na úroveň nacistů. A tak za německé válečné zločiny trpěli i ti, kteří s nimi neměli nic společného. Ukázalo se tím, že mezi Čechy i Němci se za druhé světové války našli lidé spravedliví, chybující, ale i představitelé čirého zla. Proto bychom si měli uvědomit, že uplatňování kolektivní viny nikdy není správné.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/pochod-smrti-eva-erbenova.A150427_151405_vojenstvi_kuz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pochod_smrti
https://magazin.pametnaroda.cz/volne/volne/hnali-nas-dal-a-dal-hladovy-pochod-nemcu-dorazil-pred-79-lety-do-kralik
https://www.heimatlandschaft-altvater.eu/z-marie-andr%C3%A9-hladov%C3%BD-pochod-krnov-kr%C3%A1l%C3%ADky-22-28-%C4%8Dervna-1945
https://www.pametnaroda.cz/cs/adam-ervin-20230415-0
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-brno-pochod-smrti-druha-svetova-valka-jiri-pernes-pamet-naroda_2005300925_per
