Článek
Většina lidí zná partyzány jen jako nedotknutelné polobohy. A obzvlášť ty sovětské. Jenže tento zromantizovaný portrét neříká zdaleka celou pravdu. Nejvíce byli černobílým viděním světa ovlivněni ti, kteří vyrůstali za minulého režimu a jejich představy jsou zmanipulované komunistickou propagandou. Tak jako všude, i mezi partyzány se našli kromě hrdinů také sadisté, zločinci a lidské bestie. Tyto černé ovce mezi partyzány se objevovaly po celou dobu války, obzvláště pak na jejím konci, kdy se narychlo stával partyzánem kde kdo. Často aby zahladil svou kolaborantskou minulost, obohatil se, nebo aby naplnil své sadistické choutky.
Zločiny sovětských partyzánů ve Finsku
Sovětský partyzán ve vatovaném kabátci, v beranici s pěticípou hvězdou a se samopalem Špagin v ruce - v ruském národním povědomí téměř nedotknutelná osoba. Představuje tam až mýtický obraz legendárního bojovníka tzv. Velké vlastenecké války. V útočné válce, kterou SSSR rozpoutal proti Finsku, však sovětští partyzáni žádní lidumilové ani hrdinové nebyli. Dopouštěli se těžkých válečných zločinů, když místo boje vraždili nechráněné civilisty včetně žen a dětí.
V letech 1941–1944 prováděli tito partyzáni smrtonosné nájezdy hluboko dovnitř finského území. Neútočili přitom na vojenské cíle, ale na vesnice a další civilní cíle.
Finští vojáci, kteří se snažili civilisty před partyzány bránit
Ženy a děti nešetřili
Zřejmě k nejhoršímu partyzánskému útoku proti finským civilistům došlo 7. července 1944 u vesnice Seitajärvi. Obec byla chráněna jen slabým oddílem domobranců v důchodovém věku. Proti sovětské partyzánské jednotce neměli šanci. Jen několika vesničanům se podařilo po zahájení přepadu utéct do lesů a ze sousedních vesnic přivolat posily z řad finské armády.
Když však armáda dorazila, bylo pozdě. Část vesničanů byla postřílena, zbylé partyzáni utloukli pažbami a ubodali bajonety. Mrtvé ženy i dívky měly sukně vykasané až k pasu, takže bylo hned jasné, jaký osud je potkal… Nejmladší obětí byla několikaměsíční holčička jménem Ritva. Mrtvé alespoň vyrazilo pomstít finské komando Sau, které partyzánům způsobilo těžké ztráty.
Podle analýzy Petri Mäkelä, specializujícího se na vojenskou historii, Sovětský svaz provedl proti finským vesnicím nejméně 45 podobných teroristických útoků, při nichž zahynulo nejméně 181 civilistů.
Zavražděné finské děti sovětskými partyzány v Seitajärvi
Zavraždění židé kvůli zlatu
Za případy partyzánské zvůle ale nemusíme až do Finska. Zločinci mezi partyzány byli i blíže k nám. Jedním z nich je Michal Krecul, který si nejdříve prošel peklem stalinského gulagu a později se připojil k československému armádnímu sboru, se kterým se účastnil i bojů na Dukle. V říjnu 1944 pak byl spolu s dalšími vojáky vysazen na Slovensku, aby pomohl tamnímu povstání. Tam se mladý vojín připojil k sovětské partyzánské brigádě.
Nedaleko místa v horách, kde Krecul pobýval, měla lesní úkryt také skupina odbojářů židovského původu. Když se o nich Kreculova skupina dozvěděla, šli na místo a židům sebrali peníze, zlaté prsteny, hodinky a oblečení. Druhý den se do jejich úkrytu vrátili, aby je obrali i o zbytek majetku a všechny povraždili.
Vojáci, kteří po porážce povstání ustupovali do lesů a uchylovali se k partyzánskému boji
Násilí na německých civilistech na konci války
V květnu 1945 se mohl stát partyzánem z hodiny na hodinu doslova kdokoliv. Těmto lidem se přezdívalo partyzáni poslední hodiny či minuty války. Nešlo většinou o hrdiny, ale nejrůznější sadisty, zlatokopy nebo osoby s pochybnou minulostí. Ti páchali nejhorší zvěrstva a snažili se tím skrýt svou konfidentskou minulost.
Zářným případem těchto samozvaných mstitelů je Karol Pazúr, který má na svědomí jednu z nejotřesnějších masových vražd Němců na švédských šancích u Přerova. V průběhu druhé světové války bojoval po boku wehrmachtu na východní frontě a vraždami Němců po válce si zlepšoval kádrový profil.
Kříž vybudovaný na místě masakru Němců u Přerova
Chyběla politická vůle zločince potrestat
Tyto tragické případy se často vyšetřovaly, ale téměř vždy došlo k zastavení trestního stíhání nebo osvobození zločinců. Stejně to bylo i v případech Krecula a Pazúra. Stíhání Krecula bylo zastaveno a Pazúr dostal milost od prezidenta Gottwalda. Jejich činy přitom dokládal dostatek důkazů.
Neochota potrestat zjevné vrahy a zločince přišla po nástupu komunistického režimu. Zločiny partyzánů totiž nesouzněly s propagandou a oficiální interpretací role sovětských vojáků osvoboditelů a heroického boje partyzánů. Tyto kauzy proto část společnosti iritovaly v letech bezprostředně po ukončení války, ale často je nechtějí slyšet ani nyní.
