Článek
Před vstupem do nejvyšších pater politiky byl Emil Hácha světově uznávaným právníkem v oblasti veřejného práva a vedl dlouhou dobu Nejvyšší správní soud. Byl hluboce věřící katolík a málo se ví, že se věnoval i umění. Skládal básně a sbíral výtvarné umění. Díky široké znalosti cizích jazyků také překládal knihy. Uměl výborně německy, anglicky, francouzsky, italsky, polsky, rusky, slovinsky a slovensky.
Nedobrovolně prezidentem
„Je mi 66 let, připravoval jsem se na odpočinek. Místo toho mám být prezidentem republiky v těžkých dobách, v nichž se neví dnes, co může být zítra. Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu.“ Takto reagoval Emil Hácha po svém zvolení v listopadu 1938 do funkce prezidenta pomnichovské Česko-Slovenské republiky. A tato věta vystihuje vlastně celé jeho funkční období.
Hácha byl prvním a také posledním československým prezidentem, který si své zvolení nepřál a sám sebe označoval pouze jako „místodržícího“. Byl místodržícím Edvarda Beneše, který v nejsložitější situaci opustil národ a zbaběle utekl do Velké Británie. Po svém návratu se Háchovi odměnil velmi neslavně.
Emil Hácha po návratu z Berlína, kde podepsal kapitulaci
Těžký rok
Rok 1938 byl pro Háchu mimořádně těžký. Toho roku totiž zemřela jeho milovaná manželka a také se rozvedla jeho dcera. Další zásadní změna v jeho životě přišla po abdikaci Edvarda Beneše. Na nátlak svého okolí a Rudolfa Berana podstoupil svou největší životní oběť, která ho v důsledku stála život. 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta okleštěné Česko-Slovenské republiky. Zvolen byl kvůli jeho dosavadní neutralitě a zkušenostem s vedením velké státní instituce, kterou byl Nejvyšší správní soud.
Nezáviděníhodné dilema
Těžká zkouška přišla pro Háchu v noci ze 14. na 15. března 1939. Byl pozván do Berlína na jednání s vrcholnými představiteli Německa, v čele s Adolfem Hitlerem. Ten Háchu nejdříve nechal úmyslně několik hodin čekat. Poté mu dal na výběr. Buď budou české země podrobeny německé branné moci ve formě protektorátu, nebo bude válka. Hácha nátlaku dlouho vzdoroval a odmítal přijmout potupné podmínky předání moci. Ve 4 hodiny ráno mu Göring pohrozil bombardováním Prahy a Hácha utrpěl infarkt. Musel být přivolán lékař. Hácha byl po ošetření v kritickém stavu a dokument podepsal.
Konečně jsem starce zpracoval tak, že byl s nervy úplně u konce a chtěl podepsat. Vtom dostal srdeční záchvat. Doktor mu dal injekci, ale byla pro ten případ moc silná. Hácha se příliš vzpamatoval, znovu ožil a opět odmítal podepsat.
Pověst kolaboranta si nezasloužil
Podle komunistického výkladu dějin bývá Hácha označován za kolaboranta a zrádce. Realita ale byla jiná. Místo beznadějné války v pomnichovském stavu, tedy bez pohraničního opevnění, se Hácha rozhodl pro zbrzďovací a intervenční taktiku, kterou chtěl získávat českému národu výhody. Mohl se prezidentské funkce také vzdát, ale podle historika Josefa Tomeše se bál, že po něm může přijít někdo mnohem horší, kdo bude s nacisty aktivně kolaborovat.
Záchrana stovek životů
Při Němci zakázaných oslavách vzniku Československa 28. října 1939 byl postřelen student Jan Opletal, který na následky zranění zemřel. Jeho pohřeb se stal studentským protestem proti nacismu. Toho okupační orgány využily k uzavření českých vysokých škol a zároveň nechaly zatknout 1200 studentů, kteří následně skončili v koncentračních táborech.
Hácha si dal jejich osvobození za svůj hlavní cíl. Opakovaně se obracel na říšského protektora Konstantina von Neuratha se žádostmi o jejich propuštění. Také rodiče vězněných studentů se na prezidenta obraceli. A ten dělal, co bylo v jeho silách. První skupina třiceti studentů byla propuštěna před Vánocemi 1939.
Propouštění dalších studentů však okupanti podmiňovali kolaborantskými politickými gesty. Protektor Von Neurath například řekl Háchovi, že musí napsat podlézavě stylizovaný telegram Hitlerovi k narozeninám, který bude následně publikován. V dubnu 1940 se tak dostala z koncentračních táborů další skupina asi 180 studentů.
Pohřeb Jana Opletala
Pomohla také Háchova výborná znalost Němčiny
Při snaze o propuštění dalších studentů Hácha těžil z velmi dobré znalosti němčiny. Často argumentoval například „zájmem říše“ a její potřebou kvalitních pracovníků. Když se mu zrovna nepovedlo vyjednat propuštění vězněných, usiloval alespoň o zlepšení jejich podmínek. Jeho usilovné snahy byly nakonec úspěšné a v březnu 1943 byl propuštěn poslední student. Někteří se ale bohužel propuštění nedočkali. Nelidské podmínky nepřežilo na dvě desítky studentů.
Přímluvy za další politické vězně
Zatčení studenti nebyli jedinými politickými vězni, za které se Emil Hácha přimlouval a usiloval o jejich osvobození. Intervenoval například ve prospěch někdejšího ministra dopravy protektorátní vlády, Jiřího Havelky, který byl vězněn za kontakty s odbojem. Toho nacisté chtěli postavit před stanný soud, ale Hácha ostře protestoval a dokonce vyhrožoval demisí. Díky tomu se Havelka dočkal osvobození v domácím vězení.
Emil Hácha
Heydricha nenáviděl
Prezident Emil Hácha zpočátku udržoval aktivní kontakty s odbojem, přimlouval se za zlepšení podmínek vězňů, požadoval jejich propouštění a byl ve spojení také s exilovou vládou v Londýně. Tyto postoje zeslábly až po příchodu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, kdy už na to neměl politickou sílu.
Hácha Heydricha nenáviděl a antipatie byla oboustranná. Prezident často uvažoval o demisi, ale nakonec zůstal, aby se snažil dál hájit pozici národa a nenahradil jej někdo horší. Na zastavení poprav za stanného práva, které Heydrich spustil po svém příchodu, ale Hácha nestačil. Zastupujícího říšského protektora nazýval „slizkým hadem“ a audience u něj označoval jako „polykání ropuch“.
Zlom po atentátu
Dění po atentátu na Heydricha Háchu zcela zlomilo. Terorizování českého národa během heydrichiády a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem a Emanuelem Moravcem podlomily zdravotní a duševní stav státního prezidenta. Proto změnil své postoje a servilně prohlásil: „Místo českého národa je v tomto velikém boji jedině po boku Velkoněmecké říše. Nepřátelé Velkoněmecké říše jsou také nepřáteli českého národa.“ Kvůli zhoršenému zdraví poté prakticky nebyl schopný vykonávat funkci. Mezi blízkými mluvil i o sebevraždě.
Někteří historici Háchovi zazlívají, že po zatčení premiéra Eliáše nebo po atentátu na Heydricha a následných represích nerezignoval.
Emil Hácha na schůzce s Reinhardem Heydrichem
Život v ústraní a smutné dožití
Hácha se kvůli velmi špatnému zdravotnímu stavu od roku 1943 téměř neukazoval na veřejnosti a pobýval většinu času na zámku v Lánech. Několikrát údajně žádal svého lékaře doktora Maixnera o jed, aby mohl spáchat sebevraždu. V posledních měsících před koncem okupace už nemohl mluvit, selhávala mu paměť a nepoznával lidi.
Dne 13. května nechal Václav Nosek Emila Háchu zatknout a převézt do vězeňské nemocnice na Pankráci. Jeho zdravotní stav už byl opravdu tristní a lékař žádal o převoz do sanatoria. To ale nebylo umožněno, a tak Hácha 27. června 1945 ve vězeňské nemocnici zemřel. Národní soud po válce také rozhodl, že v důsledku špatného zdravotního stavu neodpovídal Hácha od ledna 1943 za své činy.
Nedoceněná osobnost
Druhým nejlepším prezidentem v historii Československa po T. G. Masarykovi není Václav Havel a už vůbec ne Edvard Beneš, který ve všech důležitých momentech selhal, ani komunistický přisluhovač Ludvík Svoboda. Nedoceněným hrdinou a druhým nejlepším prezidentem naší historie je ale právě Emil Hácha, který za protektorátu přinesl obří osobní oběť. Ze všech sil se snažil pomáhat zlomenému českému národu.
Beneš přenechal nejsložitější rozhodování na Háchovi a v nejkritičtější situaci zbaběle utekl do Londýna. Když se vrátil, dobrovolně stáhl Československo do sovětského područí a Háchu nechal ze samého vděku s podlomeným zdravím a nálepkou kolaboranta zemřít v kriminálu. Takto ostudně jsme se zachovali k národnímu hrdinovi.
