Článek
Působení v Sovětském svazu
Ludvíku Svobodovi se jistě nedají upřít zásluhy, které získal ve vedení československého vojska v Sovětském svazu. Svoboda tam spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků zorganizoval z československých dobrovolníků samostatný polní prapor, který se stal zárodkem 1. československého armádního sboru. Sám Svoboda, tehdy plukovník, se nejvíce vyznamenal v bitvě u Sokolova.
Jmenování do čela 1. československého armádního sboru
Do vedení 1. československého sboru se Svoboda dostal poté, co byl podle historiků neoprávněně odvolán původní brigádní generál Jan Kratochvíl. Stalo se tak po neúspěších na začátku zpackané karpatsko-dukelské operace, která byla pouhým plýtváním životů i zdrojů a skončila neúspěchem. V souvislosti s touto operací se objevily také spekulace, zda se nejednalo o úmyslné nasazení 1. čs. armádního sboru sovětským velením do nejtěžších bojů se záměrem jej co nejvíce oslabit. Jiní však tvrdí, že boj bez ohledu na lidské ztráty byl běžnou praxí Rudé armády.
Ludvík Svoboda na východní frontě
Hra na nestranického ministra obrany
Po schválení košického vládního programu se Ludvík Svoboda stal ministrem národní obrany. Již zde se významně promítal sovětský vliv a také vzrůstání prosovětských sil v okupované vlasti. Československá armáda měla být budována po vzoru Rudé armády a sám Svoboda byl plně pod vlivem KSČ.
Armádu budoval jako nástroj komunistů, kteří plánovali ovládnutí moci v poválečném Československu a nastolení socialismu podle sovětského vzoru. Do armády na rozdíl od předválečného stavu prorůstala politika a velitelská místa se začala obsazovat ne podle odbornosti, ale podle stranické příslušnosti. Svoboda se měl stát užitečným idiotem a přisluhovačem KSČ, což se v plné nahotě projevilo po únoru 1948 a následných čistkách.
Poválečné šíření nenávisti vůči Němcům
Náznaky, že Ludvík Svoboda není žádný morální etalon přišly také hned na konci druhé světové války. Neváhal rozdmychávat všeobecnou nenávist k sudetským Němcům. Jako ministr obrany nese spoluzodpovědnost za ohavné masakry Němců v rámci divokého odsunu, na kterých se často 1. československý armádní sbor podílel.
Údajný podíl na masakru u Přerova
Historik František Hýbl je navíc přesvědčen, že právě Ludvík Svoboda spolu s Bedřichem Reicinem dali rozkaz zlikvidovat karpatské Němce na Moravě. To mělo vyústit v ohavný masakr na Švédských šancích u Přerova, který spáchali příslušníci 1. československého armádního sboru. Jednotka vedená poručíkem Karolem Pazúrem a Bedřichem Smetanou zde zmasakrovala 265 karpatských Němců, Maďarů a také několik Slováků. Naprostou většinu zavražděných tvořily ženy a děti. Nepotvrdilo se navíc tvrzení, že mezi povražděnými byli zrádci a nacističtí aktivisté. Oběťmi se tedy stali jen zcela nevinní lidé, a to kvůli své národnosti.
Kříž vybudovaný na místě masakru
Zbytečné spekulace
Po sérii výbuchů v muničním skladě v Krásném Březně u Ústí nad Labem, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných se rozjel nekontrolovaný lynč všech Němců. Ti byli totiž za výbuch obviněni. V té době také museli nosit na ruce bílou pásku s písmenem „N“ jako Němec, takže byli pro agresory lehce rozpoznatelní. Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži, nebo shozeny z mostu Edvarda Beneše do Labe a stříleny ve vodě. Počet mrtvých se odhaduje až na 2700 osob.
Dne 1. srpna 1945 přijela do Ústí vyšetřovací komise v čele s generálem Ludvíkem Svobodou. Objasnit příčinu výbuchu se nepodařilo, ale Svoboda z něj obvinil organizaci Werwolf a zároveň to použil jako záminku k urychlenému odsunu Němců, které označil za pátou kolonu. Jeho výroků využila i dobová protiněmecká propaganda.
Je nutno jednou pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal. Jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky, kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů. Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat a nikdy víc už existovat nebude.
Toto obvinění povolžských Němců je však smyšlené a Svoboda jen reprodukoval sovětskou propagandu. Stalin se po napadení SSSR Německem obával, že by Povolžští Němci mohli začít spolupracovat s rychle postupujícím Wehrmachtem. Proto dal příkaz, aby byli všichni etničtí Němci kolektivně obviněni z kolaborace a deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách. Vyhnáno bylo okolo 400 000 Němců. Třetina se jich už nikdy nevrátila a zaplatila životem za Stalinovu podezřívavost. Roku 1964 byli v Sovětském svazu oficiálně zproštěni viny.
Spolupráce se sovětskou tajnou službou
V době formování československého vojska byl postaven před soud agenty NKVD za údajné vyzvědačství a chystali se ho popravit. Svoboda pak údajně v rámci posledního přání přesvědčil své soudce, aby zavolali do Kremlu, kde mu měli potvrdit nevinu. Právě z toho historici odvozují, že se tehdy Svoboda stal agentem Sovětů.
Účast na čistkách v armádě
Po únorovém převratu roku 1948 Ludvík Svoboda vstoupil do KSČ. Jako člen armádního poradního sboru se pak podílel na komunistických čistkách v armádě. Postupně tak bylo z armády propuštěno 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366 vojáků s důstojnickou hodností. Historici navíc Svobodovi vyčítají, že se nezastal ani svých spolubojovníků. Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele. Nezastal se dokonce svého spolubojovníka z východní fronty, generála Heliodora Píky, který byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti. Jako ministr obrany přitom mohl podat návrh na milost.
Spis Heliodora Píky z vykonstruovaného procesu
Obětí intrik mezi komunisty
Generál Ludvík Svoboda se ale nakonec svým spolustraníkům nezavděčil. Do Moskvy šla řada udání o jeho nedůvěryhodnosti a nedostatečné angažovanosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě takto: „obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně. Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“
Dne 22. listopadu 1952 byl Svoboda v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským dokonce zatčen. A to na základě materiálu, který proti němu připravoval Reicin. Ochutnal tak medicínu těch, kterým sloužil. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952.
Rehabilitace po smrti Stalina
Nějaký čas žil poté v ústraní, když pracoval v JZD v rodném Hroznatíně. Po smrti Stalina jej do veřejného života vrátil Nikita Chruščov. Svoboda byl rehabilitován a přijal odbornou funkci náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda. Dále byl také poslanec, místopředseda Svazu protifašistických bojovníků a náčelník Vojenského historického ústavu. Věřil si však stále na víc, jenže oproti ostatním soudruhům ho brzdila zákulisní neobratnost. Jeho největší chvíle přišla, když si jej jeho spolustraníci vybrali do pozice prezidenta. Hodil se jako líbivá loutka, protože byl oblíbený v Československu a pro své prosovětské postoje také v Moskvě.
Hořící sovětský tank v průběhu pražského jara
Sovětský trojský kůň
Brzy poté, v srpnu 1968, přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tu sice odsoudil a při jednáních v Moskvě zabránil dosazení loutkové dělnicko-rolnické vlády. K čemu to však bylo, když její úkoly dobrovolně vykonali sami reformátoři, třesoucí se o své funkce? Svoboda navíc na unesené komunistické politiky tvrdě tlačil, aby přijali Brežněvovy podmínky. Při prvním výročí invaze v srpnu 1969 pak sami reformátoři nechali rozehnat demonstrace lidu na svou vlastní podporu. Svoboda tedy ve výsledku sovětům s potlačením pražského jara spíše pomohl.
Na pražském jaru vydělal
Později Svoboda také podpořil odvolání Alexandera Dubčeka z funkce 1. tajemníka ÚV KSČ. Uvítal jeho náhradu Gustavem Husákem, kterého považoval za „energického člověka, racionálně uvažujícího, zapáleného stoupence nezbytných opatření.“ Na servilních postojích po sovětské okupaci vydělal a zůstal i prezidentem. V roce 1973 byl dokonce znovu zvolen. Po většinu svého prezidentského mandátu působil jako sentimentální symbol pro ty, kteří v normalizačním zoufalství potřebovali věřit falešným legendám.
S normalizací se tedy brzy smířil, neprojevil žádný odpor a beze zbytku přijal nové pořádky ve znásilněném státu. Tím se rozplynul i zbytek naděje, že by měl generál Svoboda páteř. Místo toho opět ochotně posloužil komunismu, tak jako byl zvyklý celý život. Na své prezidentské funkci navíc tvrdě lpěl i přes postupující nemoc, kdy se například stěží dokázal podepsat. Komunistický parlament nakonec kvůli jeho odvolání musel změnit ústavu. Prezidentské funkce byl zbaven v březnu 1975 a o čtyři roky později, 20. září 1979, zemřel.
Ludvík Svoboda v roce 1969
Rozporuplná osobnost
Generál Ludvík Svoboda byl velmi rozporuplnou osobou. Na jednu stranu hájil národní zájmy v boji proti nacismu, ale měl problém se postavit rudému zlu. Pro komunisty byl vesměs ochotným a poslušným přisluhovačem, čímž si vysloužil pověst bezpáteřního člověka. Jako oblíbenec národa plnil funkci zástěrky pro události po letech 1948 i 1968. Mluví se také o možné spolupráci se sovětskými tajnými službami. Je tedy otázkou, zda by se po něm mělo jmenovat například nábřeží Vltavy v Praze nebo jakékoliv další ulice či instituce. Je však jisté, že ikonický obraz hrdiny, který si generál Svoboda u lidí vybudoval, není příliš opodstatnitelný. Voják to byl možná dobrý, člověk už podstatně horší.
