Článek
Jak kdysi napsal politolog Rudolf Kučera, „je velmi snadné propadnout nacionální omezenosti a zabedněnosti, která je považovaná za bůhvíjaký politický realismus.“ Národ totiž není žádnou biologickou nebo historickou daností, je výsledkem dějinného vývoje a intelektuální činnosti spojenou s mocenskými zájmy. Právě kvůli této nacionalistické zabedněnosti Češi kdysi zavrhli jednoho z největších Čechů - maršála Josefa Václava Radeckého z Radče.
Co na tom, že pojmy jako „žalář národů“ se nikdy nezakládaly na pravdě. Český přízemní obrozenecký nacionalismus a fanatický odpor k Habsburkům zvítězil. Proto je čas se nyní na život maršála Radeckého podívat s časovým odstupem, bez dobových předsudků.
Dětství neměl jednoduché
Jan Josef Václav Radecký, byl českým šlechticem, který žil v letech 1766 až 1858. Jeho rod pocházel z východních Čech z vladyckého rodu z tvrze Radče u Nového Bydžova. Radečtí jsou známi už od středověku. Jeden z jeho předků, kanovník Václav Radecký, byl ředitelem huti pro stavbu katedrály svatého Víta. Dětství ale budoucí slavný vojevůdce neměl jednoduché. Jeho matka zemřela při porodu a ve věku deseti let ztratil i otce.
Třebnický zámek, místo narození maršála Radeckého
Poprvé se vyznamenal v boji s Turky
Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy. Ve věku osmnácti let, 1. srpna roku 1784 vstoupil jako kadet do 1. kyrysnického pluku c. a k. rakouské armády. Do válečné akademie se přitom pokoušel vstoupit už ve dvanácti letech, ale byl odmítnut lékařem pro celkovou tělesnou slabost. Obdržel také doporučení, aby na vojenskou kariéru do konce života nepomýšlel. On to však nevzdal a vyplatilo se. Výjimečně se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona. To už bylo jasné, že má před sebou ještě velkou kariéru.
Po boku Suvorova
V tažení proti Francouzům roku 1799 se spojencem rakouského císaře Františka II. stalo Rusko. Do Itálie tak dorazilo 35 000 vojsko pod vedením Alexandra Vasiljeviče Suvorova, který byl zároveň jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Itálii. Radecký, čerstvě povýšený na podplukovníka, se stal jeho pobočníkem. Tažení navíc bylo úspěšné. Ruská a rakouská vojska v Itálii vítězně postupovala, až Francouze z Itálie zcela vytlačila.
Triumf nad Napoleonem
V roce 1813 Radeckého díky jeho schopnostem generalissimus rakouských vojsk kníže Karel I. Filip ze Schwarzenbergu jmenoval náčelníkem svého štábu. Tuto hodnost si držel v rámci celého tažení proti Francii. A co je nejdůležitější, byl autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska.
Bitva u Lipska
V armádě měl Radecký také mnoho nepřátel. Zejména kvůli prosazování nepopulárních, avšak potřebných vojenských reforem. Tito velitelé jej tak na čas odklidili do ústraní a stal se velitelem olomoucké pevnosti. I zde se dokázal pozitivně zapsat do historie, když například zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval ovocné sady.
Vzrůstající nacionalismu sledoval s obavami
Růst nacionalismu a revolučního ducha v německých státech a v Itálii sledoval Radecký s obavami. To ještě ani netušil, že podobné nacionalistické tendence později smetou jeho veškeré jeho připomínky. Byl však v ústraní v nepříliš důležité pozici a zřejmě už nepomýšlel na to, že by mohl toto dění v Evropě ovlivnit. Vídeňský dvůr se ale rozhodl osvědčeného vojevůdce i ve vysokém věku využít. Radeckého po vypuknutí revoluce v Paříži neposlal do výslužby, ale na horkou půdu severní Itálie.
Červencová revoluce ve Francii roku 1830
Hasič revolucí v Itálii
Po nahrazení generála Frimonta se stal velitelem takzvané Italské armády. Zde uvedl do života své představy o funkční a úspěšné armádě, ze které udělal elitní ozbrojený sbor. Díky tomu jej ani ve věku 82 let nezaskočil revoluční rok 1848. Zatímco ve Vídni i v Uhrách revoluce vítězila, v Itálii se prosadit nedokázala. A to právě díky popatřením, která v předchozích letech učinil. V řadě bitev porazil jak italské revolucionáře, tak armádu Sardinského království, které se snažilo využít situace ke sjednocení Apeninského poloostrova v jednotnou Itálii.
Nepřekonala jej ani přesila
Po abdikaci císaře Ferdinanda 2. prosince 1848 usedl na trůn mladičký arcivévoda František Josef. Jedním z prvních kroků jeho vlády bylo, že napsal maršálu Radeckému dopis, kde jej žádal o radu a podporu. Obojí mu Radecký poskytnul.
Když Sardinský král Karel Albert využil revoluční situace a v březnu 1848 vpadl se svou armádou do Lombardie ovládané Rakušany, vyhlásil nezávislost Itálie a vyzval všechny Italy k boji za osvobození a sjednocení země. Pro nedostatek mužů byl Radecký sice nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, proti přesile však udržel pevnost Veronu. Po doražení rakouských posil na hlavu porazil podstatně početnější vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a Novary. V srpnu 1849 dobyl i Benátky.
Sardinský král Karel Albert, který po drtivé porážce svého vojska u Novary abdikoval
Jediný Čech, kterého obdivoval František Josef I.
Byl to právě maršál Radecký společně s Alfredem Windischgrätzem a Josipem Jelačićem, kdo dokázali udržet kymácející se rakouský císařský trůn v revolučních letech. Z Radeckého se stala naprostá hvězda. Pěstoval se jeho kult a byl jedním ze symbolů šťastného soužití národů podunajské monarchie. Těšil se obrovské oblibě a na počest jeho vítězství složil skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod. František Josef I. si jej hluboce vážil a udělil mu řád Zlatého rouna. Ruský car Mikuláš I. jej zase odměnil titulem generála polního maršála. Uznání mu vyjádřili i bavorský a pruský král.
Čas je však neúprosný. V roce 1857 byl Radecký penzionován a 5. ledna 1858 ve Villa Reale v Miláně zemřel. Dožil se požehnaného věku 92 let. Ze světa odcházel s dobrou pověstí. Je známo, že si neliboval v masakrech. Naopak jim všemožně bránil i Italové oceňovali jeho noblesu a ohleduplnost.
Radeckého pomník na Malostranském náměstí v roce 1900
Češi si Radeckého neváží
Paradoxem je, že naopak Češi Radeckého genialitu ocenit nedokáží. Nejčastěji mu vytýkají, že jako Čech sloužil cizímu panovníkovi, a to ještě, který nás utlačoval. To je ale hrubé zkreslení tehdejší i dnešní reality. Habsburkové byli dědiční čeští králové, takže sloužil i českým zemím. Ale především – pojem češství, jak jej chápeme dnes, neexistoval. Nezáleželo na jazyku, jímž Češi mluvili, ale na obývaném územní. Tedy i Němec žijící na území Koruny české a mluvící německy byl stejným Čechem jako jeho česky mluvící soused. Snad se tedy maršál Radecký znovu dočká uznání i doma. Dlužíme mu jej tak, jako opětovné vztyčení jeho sochy na Malostranském náměstí v Praze.
Zdroje:
https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/josef-vaclav-radecky-vojevudce-k-nemuz-se-cesi-sto-let-nechteji-znat.A201201_180404_pozice-tema_lube
https://www.stoplusjednicka.cz/index.php/zachrance-monarchie-hvezdna-kariera-marsala-vaclava-radeckeho-z-radce
https://www.stoplusjednicka.cz/index.php/pribeh-slavneho-vojevudce-jak-se-marsal-radecky-vydal-na-pochod-dejinami
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C3%A1clav_Radeck%C3%BD_z_Rad%C4%8De
https://www.stoplusjednicka.cz/index.php/marsal-vaclav-radecky-jediny-cech-ktereho-obdivoval-frantisek-josef-i
