Pohraničníci si za vraždění spoluobčanů nezaslouží žádné pomníky

Jedním z míst, kde stojí pomník na připomínku pohraničníků, je vrchol Dyleň nedaleko Dolního Žandova. Klub českého pohraničí tam nechal vztyčit sousoší pohraničníka se psem, které je jako vystřižené z komunistické propagandy. Má údajně připomínat zásluhy pohraniční stráže při obraně hranic během komunistického režimu, jako je statečnost a obětavost lidí, kteří tam nasazovali život nebo suverenitu státu. Další památník se nachází například na Cínovci.

Mluvit o údajných zásluhách pohraničníků je drzost

Celé to však má jeden háček. Pohraniční stráž žádné zásluhy vůči národu nemá. Na tom, že pohraničníci nasazovali život, aby mohli střílet po nevinných civilistech není rozhodně nic záslužného. Právě naopak. Ti, kteří zemřeli při přestřelce s uprchlíky, jen logicky doplatili na to, že neváhali střílet po vlastních spoluobčanech, kteří toužili po svobodě. Naši lítost si nezaslouží. Lituje snad například někdo nacisty, které zabili partyzáni? A zmiňovat zásluhy o suverenitu státu už je jen korunovace drzosti, které se autoři sousoší dopustili.

Neprojdou!

Zabránit útěku občanů z komunistického Československa bylo v praxi jediným úkolem pohraniční stráže. Právě proto znělo jejich heslo Neprojdou! K této nemorální práci sloužili většinou odvedenci. Pouze kolem osmi procent pohraničníků tvořili vojáci z povolání. Odvedenci ale většinou nebyli žádné lilie. Byli vybírání z řad prověřených vojáků, případně z členů KSČ a svazáckých funkcionářů. Těm tedy také nedělalo problém střílet do nevinných ve jménu socialismu. Pouze část branců byla politicky neangažovaných.

Zastřelený čtrnáctiletý chlapec

František Hynek se rozhodl 17. 8. 1950 utéct z Československa, protože se bál nuceného vstupu do družstva a dalších perzekucí. Při pokusu o překonání železné opony s sebou vzal i čtrnáctiletého syna, aby manželce doma nezanechal tolik starostí. Jejich převaděč byl však konfident StB a u státní hranice na ně čekali příslušníci tajné policie a pohraniční stráže. Když se uprchlíci dali na útěk, pohraničníci jim začali pálit samopalem do zad. Čtrnáctiletý syn Františka Hynka dostal tři zásahy do žaludku, které nepřežil.

Bezhlavá palba

V prosinci 1952 se vydalo devatenáct uprchlíků do Izraele. Jejich cestu však ukončily na rakouských hranicích tři pohraniční hlídky, které na ně spustily zuřivou střelbu ze samopalu. Ve zmatku stříleli pohraničníci dokonce i proti dalším svým hlídkám. Střelbu ukončilo až to, když vojáci vystříleli náboje a dorazily posily. Na místě zůstali mrtví manželé Eugen a Frida Ehrenfeldovi a jejich patnáctiletá dcera Kata. Pětiletý Milan Ehrenfeld byl vážně postřelený. Jen čtyřem osobám se podařilo hranici překonat, ale jedna z nich poté zemřela ve Vídni na následky střelby.

Výmluvy o plnění rozkazů

Není pravda, že pohraničníci pouze plnili rozkazy. Měli možnost se na těchto zločinech režimu podílet. Existují případy, kdy například stříleli úmyslně mimo a zdůvodňovali to špatnou viditelností nebo terénem. To ale mnozí z nich neudělali a neměli problém zastřelit do zad otce před ženou a dětmi. A ani v případě, že by se někteří z nich cítili nuceni rozkazy plnit, to neznamená, že se jejich činy stávají morálně ospravedlnitelnými. Pouze ti pohraničníci, kteří morálně neunesli svou úlohu a spáchali sebevraždu, si zaslouží naši lítost.

Snaha o rehabilitaci je nepřípustná

Snaha o rehabilitaci pohraniční stráže, která zodpovídala za smrt stovek lidí je morálně zcela nepřijatelná. Je to snaha o relativizaci zločinů komunismu a zamlčení utrpení obětí. Dojatí pamětníci se tváří, jakoby se nic nestalo. Pohraničníci se přitom aktivně podíleli na represivním systému, který bránil lidem v jejich základním lidském právu na svobodu pohybu. Stříleli do neozbrojených uprchlíků, včetně žen a dětí, a používali psy a další násilné prostředky k jejich zadržení.

Budujme pomníky obětem komunismu

Místo pomníků pohraničníkům bychom měli budovat pomníky obětem komunismu. Měli bychom si připomínat jejich utrpení a bojovat za to, aby se takové zločiny už nikdy neopakovaly. Ne oplakávat vrahy, kteří stříleli své spoluobčany. Je to morálně nepřijatelné a neuctivé ke 450 zabitým civilistům.