Revoluční gardy byly nebezpečné bandy násilníků a vrahů

Revoluční gardy (RG), vzniklé po skončení druhé světové války, jsou jednou z nejkontroverznějších a nejtemnějších kapitol našich novodobých dějin. Tyto ozbrojené skupiny působily krátce, přesto stihly napáchat množství excesů a nechvalně se zapsat do dějin. Původně měly Revoluční gardy obnovit pořádek v pohraničí většinově obývaném Němci, ale tuto činnost si často vyložily po svém. Jejich chování se stalo symbolem násilí, bezpráví a zneužívání moci.

Revoluční gardy původně začaly vznikat na konci Pražského povstání. Složené byly zejména z lidí, kteří bojovali na barikádách. Svou příležitost ale vycítila i lůza, nejrůznější kriminální a sadistické živly nebo také bývalí nacističtí kolaboranti, kteří chtěli německou krví smýt svou problematickou minulost. Velká část členů Revolučních gard chtěla na dobývání a obsazování pohraničí jen rychle a jednoduše vydělat. Tito jedinci v Revolučních gardách brzy převládli a postarali se o neblahou pověst těchto jednotek.

Od konce května 1945 byly Revoluční gardy podřízeny československému armádnímu velení a byly dobře vyzbrojeny. Působily nejčastěji v severních a západních Čechách, na Chomutovsku nebo na Mostecku. Tam se dopouštěly společně s některými pravidelnými jednotkami československé armády násilností vůči místním Němcům. Sudetští Němci sice většinou byli od roku 1936 pod vlivem hitlerovské propagandy a volili Henleina, ale poválečné násilí se skutečným pachatelům nacistických zvěrstev vyhnulo.

Msta tak postihla drtivou většinou nevinné Němce. Skuteční pachatelé byli už většinou mrtví, za hranicemi nebo v zajetí. Ti, kteří byli důležití pro československé hospodářství, unikli často zcela bez trestu a vyhnul se jim i odsun. A například nacistický důstojník Max Rostock, který se podílel na vyhlazení Lidic, byl po válce najat jako agent StB a komunisté z něj udělali ctihodného občana. To je mimochodem další z důkazů, že nacismus a komunismus jsou zcela srovnatelné zločinecké ideologie.

Politické rozdmýchávání násilí

Ačkoliv byly tyto zavrženíhodné činy Revolučních gard později v některých případech vyšetřovány a aktéři zatčeni či obviněni, tehdejší politická reprezentace místo uklidnění situace často ještě přilévala olej do ohně. Prezident Beneš v projevu 12. května 1945 v Brně prohlásil: „Můj program je - já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“ Na to údajně masy reagovaly bouřlivým potleskem a voláním „Výborně.“

Tento otevřeně genocidní projev si mnoho lidí vyložilo velmi jasně, a to že mohou volně rabovat, znásilňovat a vraždit. Rétorika s vylikvidováním německé otázky je nápadně podobná výzvám ke konečnému řešení otázky židovské. Je smutné, že většina politiků diskriminační opatření podporovala nebo přehlížela. Proti vládnímu návrhu Zdeňka Fierlingera, který prosazoval upuštění od násilností a lynčů se postavili komunisté Václav Nosek, Zdeněk Kopecký a národní socialista Jaroslav Stránský. Vláda se tak nakonec rozhodla na násilnosti páchané na Němcích nereagovat.

Potrestání viníků podílejících se na masakrech a krvavých excesech (gestapismu) během „divokého“ odsunu znemožnily Benešovy dekrety. Objevila se kritika některých novinářů, ale i v Ústavodárném národním shromáždění. Po únoru 1948 udělila KSČ na toto téma informační embargo.

Případů, kdy jednotky Revolučních gard rabovaly, vraždily a znásilňovaly bylo mnoho. Připomeňme si však některé konkrétní případy.

Brněnský pochod smrti

Revoluční gardy se v krutosti nijak nelišily ani od samotných nacistů. Svědčí o tom i události v Brně. Lůza, kriminální živly a rozčilení hurávlastenci za posvěcení z vyšších míst začali pronásledovat a okrádat místní Němce, které následně umístili do koncentračních táborů po celém městě. Někdy rovnou zabírali i jejich domy a byty. Později bylo rozhodnuto o okamžitém vyhnání žen, dětí a starých lidí pěším pochodem do Rakouska. Procesí sudetských Němců čítající až 35 000 osob doprovázené ozbrojenci putovalo za strašných podmínek do Pohořelic, odkud vyhnanci později pokračovali dál. Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Počet obětí se odhaduje na 1700 až 4000 osob.

Alarmující je, že tato násilná akce byla namířena speciálně proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků a obětí. Muži ve věku 14-60 let měli totiž dočasně zůstat v Brně na pomocné práce. Mezi vyhnanými bylo i mnoho Čechů a německých antifašistů. Naprostou ironií je fakt, že tento akt pomsty postihl jen velmi okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech.

Masová vražda v Postoloprtech

Po pochodu smrti z Brna šlo o nejhorší masakr Němců a šlo o součást takzvaného divokého odsunu. Na tomto ostudném a neomluvitelném činu na konci května a v červnu 1945 spolupracovaly Revoluční gardy s Československou armádou. Ta v Postoloprtech soustředila a internovala několik tisíc civilních obyvatel německé národnosti. Internovaní byli rozděleni – muži ve věku od 13 do 65 let byli odvedeni do kasáren, zatímco ženy, děti a starci byli soustředěni v lágru v bažantnici. Poté bylo nejméně 763 z nich bez soudu zastřeleno. Celkový počet obětí se však odhaduje až na 3000 lidí. Popravy probíhaly přímo v bažantnici, u školy, v kasárnách, u trati, na vinici a v pískovně. Mezi popravenými bylo i pět chlapců z Hitlerjugend ve věku od 12 do 15 let, kteří chtěli z internačního tábora utéct či si natrhat ovoce. Tyto činy by dnes byly právně kvalifikovány jako genocida.

Smutný je také fakt, že pomník, který byl v místě masové vraždy vztyčen, obsahuje pouze větu „Všem nevinným obětem postoloprtských událostí z května a června 1945“. Z původního návrhu textu, znějícího „Německým obětem postoloprtského masakru z roku 1945“, tak byla vypuštěna informace o německé národnosti obětí a rovněž označení tehdejších poprav za masakr bylo nahrazeno neutrálním slovem událost. Místní bývalá kasárna, kde se masakr odehrál byla navíc nedávno místo vybudování pietního místa zbořena. Místním to nevadí a ostudná minulost je pro ně stále tabu. Někteří obyvatelé dokonce o hrůzných událostech ani nevědí.

Masakr v Kytlicích

Fanatické chování ozbrojených gard se nevyhnulo ani Kytlicím (německy Falkenau-Kittlitz). Do obce dorazili ozbrojenci 19. června 1945 a kytlickou skupinu německých mužů, žen a dětí hnali směrem k malému lesíku při silnici vedoucí k Nové Huti. Šest mužů gardisté ze skupiny u Hraničního rybníka vyčlenili. Jednalo se o bývalého vedoucího místní organizace NSDAP Franze Kühnela, dále jednoho studenta, listonoše, syna kytlického zemědělce a dva syny místních řemeslníků. Franz Kühnel musel těmto náhodně vybraným mužům vykopat hrob, kam byli všichni zastřelení včetně Kühnela naházeni.

Se spravedlivým procesem toto vraždění nemělo vůbec nic společného. Celá událost byla dlouho tabu, až v roce 2013 začal Petr Kubát s tehdejším starostou obce Emilem Sedláčkem pátrat po historii obce. Na místo tragédie umístili kříž ze zrušeného německého hřbitova. Tento kříž ale neznámý vandal zničil. To zcela vypovídá o některých nesnášenlivých občanech, kteří vyznávají zhoubnou kolektivní vinu, žijí nenávistí vůči Němcům a velebí vraždy nevinných.

Násilí v Liberci

Gardisté okamžitě po příjezdu do Liberce zajišťovat Němce i s rodinami. Při tom přišlo o život více osob německé národnosti. Začaly razie a na ulicích byli zastavováni náhodní chodci, které Revoluční gardy okrádaly (například odebírali hodinky, prsteny, náušnice) a zatýkaly. Drancování a týrání zajištěných se dopouštěli jak gardisté, tak členové takzvané přepadové policie, k jejímuž rozpuštění došlo později. Někteří z činitelů státní správy psali alarmující zprávy do Prahy, v nichž se poukazovalo na to, že gardisté provádějí neomezené domovní prohlídky, loupí, znásilňují, střílejí a vězní i prokazatelné antifašisty a že všude převládla anarchie, která se bohužel trpí.

Na vinu či nevinu se nehledělo

Kolektivní msta se nevyhnula ani těm, které pronásledovali už nacisté. Do odsunových lágrů pro Němce byli zařazeni i Židé, kteří přežili koncentrační nebo vyhlazovací tábory. Provinili se jen tím, že mluvili německy. A primitivní lůza nerozlišovala, msta dopadala na všechny. Tito lidé se tak staly obětmi nacistického režimu i demokratického Československa. Většina lidí, kteří tehdy trpěla, byla nevinná. Řada případů násilí navíc byla zaměřena čistě majetkově. Někomu se líbil vedlejší dům, tak majitele jednoduše zavraždil. Oficiálně se pak většinou uváděla jako příčina úmrtí sebevražda.

Varování pro další generace

I když se jako národ s tíživou minulostí pomalu vypořádáváme, bude to zřejmě ještě dlouhý proces. Tak jako je část lidí stále schopná ospravedlňovat zločiny komunistů v padesátých letech nebo okupaci sovětskými vojsky v roce 1968, najde se mnoho morálně vyčpělých jedinců, kteří stále vyznávají kolektivní vinu a vyžívají se v násilím spáchaném Čechy na Němcích po druhé světové válce. Fráze jako oko za oko, zub za zub nebo kdo seje vítr, sklízí bouři nepatří do civilizovaného světa, ale do slovníku agresivních gangsterů.

Lidé, kteří před desítkami let neváhali krást a zabíjet pro vlastní potěšení nebo prospěch jsou mezi námi bohužel i dnes. Čekají jen na to, až opět nastane období, kdy bude právo a spravedlnost tahat za kratší konec. Pokud tito krvelační sadisté dostanou možnost, budou krást, vraždit a znásilňovat znovu. Jediným řešením je, aby státní aparát držel vládu práva, a to i v krizových dobách a dokázal chránit všechny občany bez rozdílu. V současné době jsou nejohroženější například ukrajinští uprchlíci. Co se stalo v létě 1945 se může kdykoliv opakovat.