Článek
Když se řekne protikomunistický odboj, většině lidí se zřejmě vybaví bratři Mašínové. Podobných hrdinů však bylo více. Jedním z nich, ne-li tím největším, byl Štěpán Gavenda. Bohužel je jeho osud tak trochu zapomenutý. Přitom si to ani trochu nezaslouží. Jeho odvaha a činy byly tak neuvěřitelné, až mu je jeho spolupracovníci ze západní rozvědky nechtěli uvěřit. Byl jedním z nejschopnějších agentů a dodnes je legendou třetího odboje.
Vzepřel se už nacistům
Štěpán Gavenda se narodil se ve Vizovicích v roce 1920. Vyučil se jako strojní zámečník a během života vystřídal řadu dalších zaměstnání. Už v mládí se ale dostal do křížku s justicí, kvůli čemuž strávil dokonce rok v polepšovně. I když tedy zřejmě nebyl úplně poslušným občanem, nechyběl mu cit pro spravedlnost ani morální zásady.
Dokázal to nedlouho po vzniku protektorátu, kdy se pokusil odejít k československé zahraniční armádě. Při pokusu o přechod slovensko-polských hranic byl však chycen a německý soud jej odsoudil k sedmi měsícům vězení. Po propuštění se ambicí na ozbrojený odpor vůči nacistické zvůli nevzdal. Právě naopak. Vstoupil do partyzánské skupiny KOVAŘÍK, která operovala na Moravě v okolí Zlína a v Bílých Karpatech. Zúčastnil se i několika ozbrojených akcí a při jedné z nich byl těžce zraněn. Proto už se do konce války do dalších misí nezapojil.
Po útěku z policejní stanice osvobodil i své známé
Po válce žil Gavenda v Jirkově na Chomutovsku a živil se prací ve stavební firmě. Do života mu ale vstoupila další totalita, tentokrát komunistická. Ta byla stejně zrůdná jako ta nacistická a Gavenda nehodlal jen nečinně pozorovat páchané bezpráví. Hned po únorovém komunistickém převratu roku 1948 se zapojil do převádění lidí přes hranice.
V dubnu 1948 jej však někdo udal, když pomáhal utéci skupině neodsunutých Němců do západního Německa. Kvůli tomu si na něj počkala Státní bezpečnost a byl předveden na její místní služebnu. Gavenda ovšem na nic nečekal a nepozorovaně utekl. Hned po útěku se ještě vydal do městské věznice, kde osvobodil svého německého kamaráda s manželkou a její matkou. Stačil mu k tomu starý nůž a kus drátu, který našel na zemi u cely. Všichni tři pak společně utekli do západního Německa.
Převáděl jen osoby v ohrožení
Štěpán Gavenda se později z uprchlického tábora v Německu vrátil zpět do Československa. Chtěl si nakoupit cigarety a také doručit několik dopisů od jiných uprchlíků. Časem se ale jako pašerák cigaret a převaděč lidí začal živit. V listopadu 1948 byl také naverbován do nově vznikající československé zpravodajské skupiny pod vedením Františka Bogataje. Tato skupina pracovala ve spolupráci s americkou CIC na výcviku a vysílání kurýrů do Československa.
Dohromady Gavenda úspěšně převedl přes šedesát lidí. Měl však jednu zásadu, kterou vždy dodržoval. A to, že převede jen ty, kterým by hrozilo bezprostřední nebezpečí. „Pamatuji si, že za mnou přišli kluci z Bohuslavic a že by potřebovali, abych je převedl na Západ. Já jsem to Štěpánovi říkal. On se mě zeptal, zda jim hrozí zatčení. Já jsem řekl, že ne, a on to odmítl,“ vyprávěl Gavendův bratranec Karel Zloch.
Gavenda přes hranice úspěšně převedl desítky lidí a přenesl mnoho informací. Dopaden byl až po udání od jiného agenta chodce.
Vyzkoušel si pobyt v komunistické mučírně na Hradčanech
Během ilegálních cest do Československa vytvářel síť dalších spolupracovníků a přebíral zpravodajské informace. StB na něj ale byla krátká. Až dokud jej nezradil další kurýr, Oldřich Mihola. Estébáci si na něj pak počkali na pražském Wilsonově nádraží a převezli jej do nechvalně známého „domečku“, což bylo vojenské vězení v Kapucínské ulici na Hradčanech.
Sadistický velitel František Pergl tam „na uvítanou“ mlátil vězně do bezvědomí. Domeček byl formálně označován jako vyšetřovací věznice. V praxi to ale byla jednoduše komunistická mučírna, kterou dříve využívalo gestapo. Tato věznice byla symbolem komunistického teroru a mučení hrdinů. I když týraní při výsleších často utržili vážná zranění, byla jim odpírána jakákoliv lékařská péče. Ani dlouhodobě nemocným nebyly poskytovány byť jen základní léky.
Mezi Perglovy „vyšetřovací“ metody patřilo bití obuškem, fackování, škrcení, dávání do želez, cvičení až do omdlení, neustálé buzení vyšetřovaných, kopání, bití přes chodidla, zvedání za uši, bití přes mokrý ručník anebo pochodování v noci a polévání studenou vodou.
V těchto místech na pražských Hradčanech se nachází dříve nechvalně známý domeček. Pamětníci, kteří zde byli vězněni a mohli srovnat metody gestapa a StB na vlastní kůži v tomto srovnání někdy označují StB jako horší, zbytek je považuje za srovnatelné.
Nezalekl se nikoho a ničeho
Podobně jako ostatní zadržení, také Gavenda měl být hned po příjezdu přivítán mlácením od sadistického správce Pergla. Gavenda si to však nenechal líbit. Přes to, že byl před bitím svázán, podařilo se mu Pergla překvapit a několikrát praštit nohou od židle do hlavy. Zmlácený Pergl pak několik týdnů nevycházel ze svého domu a Gavenda byl hned po události převezen jinam.
Vím, že dostanu špagát, ale nikdo mě tu třískat nebude.
Po roce ve vazbě byl v červnu 1950 odsouzen Státním soudem v Praze k trestu smrti. Gavendovi však znovu pomohlo také štěstí a díky milosti prezidenta Klementa Gottwalda byl trest zmírněn na doživotí. Coby místo výkonu jeho trestu byla vybrána věznice v Leopoldově, která byla považována za místo, odkud se nedá utéct.
Gavenda však nic jako slovo „nedá“ neznal. Když byl společně s dalšími vězni poslán vyklízet staré sklepy v areálu káznice, podařilo se jim probourat zazděné okno, kterým unikli na svobodu. Původní plánovaný termín útěku byl přitom už o několik dní dříve. Gavenda byl ale v té době za neznámý prohřešek umístěn do korekce, a tak se na něj ostatní vězni rozhodli s útěkem počkat. Gavenda následně opět uprchl do Německa.
Věznice Leopoldov proslula po únorovém převratu, kdy v ní komunisté věznili politické vězně, z nichž řada v důsledku nelidského zacházení zemřela.
Jeho činy byly tak neuvěřitelné, že mu spolupracovníci nevěřili
Díky svým neuvěřitelným skutkům je Štěpán Gavenda přezdíván jako „český Rambo“. Ne všichni však sdíleli z jeho činů podobné nadšení. Jevily se totiž tak nepravděpodobné, že Gavenda jen těžko získával důvěru spolupracovníků v zahraničí. Členové západní rozvědky si mysleli, že je provokatérem Státní bezpečnosti. Právě proto zřejmě odešel plnit do Československa další zpravodajský úkol. Dokázal například zmapovat ženijní zátarasy na hranicích, získal seznam příslušníků StB na Kyjovsku i jména místních komunistických funkcionářů.
V listopadu 1952 ale narazil v lese poblíž hranic na hlídku pohraničníků. Tehdy se mu ještě podařilo utéct, ale ve východním Německu ho obklíčili ruští vojáci, kteří kvůli němu měli pohotovost. Nějakou dobu je dokázal držet v šachu pistolí, ale při pokusu o útěk uklouzl a vojáci se na něj sesypali.
Za své činy byl následně znovu souzen a 15. dubna 1954 jako nenapravitelný a všeho schopný zločinec odsouzen k trestu smrti. Do té doby byl jedním z nejobávanějších agentů chodců. Trest smrti provazem byl vykonán 28. června 1954 v Praze. Urna s jeho popelem byla v roce 1961 neznámým způsobem zničena. Jeho symbolický hrob se nachází na pražském Ďáblickém hřbitově.
Na svoji obhajobu nemám, nemám, co bych řekl. Dělal jsem to cílevědomě a s jasným vědomím, co nejvíce škodit dnešnímu lidově demokratickému zřízení
Gavenda byl ojedinělý, ale o to významnější hrdina
Tento polozapomenutý hrdina patří mezi vůbec největší osobnosti třetího odboje a vůbec českého odboje jako takového. Bohužel kromě něj našlo odvahu příliš málo lidí, kteří by proti zločinnému komunistickému režimu aktivně bojovali. Místo toho si mnoho Čechů i Slováků velmi rychle osvojilo metody, které byly srovnatelné nebo mnohdy ještě horší než ty nacistické.
Začalo to pronásledováním sudetských Němců, končilo vykonstruovanými politickými procesy v padesátých letech. Někteří tak činili z osobního prospěchu, jiní věřili ve šťastné komunistické zítřky. Tak či tak, tito lidé fatálně selhali a zaslouží si jen nejhlubší opovržení. Většina společnosti k tomu přitom byla lhostejná nebo tehdejší dění dokonce podporovala. Lidem, jako byl Štěpán Gavenda vděčíme za to, že byli jedni z mála obhájců spravedlnosti a nositelů morálních hodnot. Mnoho z nich za to zaplatilo životem.
