Článek
V souvislosti se zabavováním církevních majetků komunisty po únoru 1948 se často používá nevýrazné slovíčko konfiskace. Jde však jen o libozvučný eufemismus pro obyčejnou krádež. Komunistická mentalita navíc nevymizela a stále se najdou lidé, kteří vracení majetků a náhrad církvím zpochybňují.
Benešovy dekrety jako předzvěst krádeží
Poválečné krádeže majetku začaly už v roce 1945, kdy byl bez náhrady zabaven majetek patřící německým a maďarským řeholním řádům a církevním institucím. Byl to důsledek Benešových dekretů, které byly ochutnávkou následné komunistické zvůle. Na těchto dekretech nebylo spravedlivého nic. Zcestná byla jejich podstata, což bylo uplatňování kolektivní viny za zločiny nacistů, ale také například zabavení majetku odpůrcům nacismu, jako byla hlubocká větev Schwarzenbergů.
Můžeme sice říci, že se vše uskutečnilo v souladu s tehdejším právem, ovšem již tehdy bylo samotné právo ohýbáno tak, jak se zrovna hodilo. A už v té době se velmi ochotně vycházelo vstříc Sovětskému svazu, který si chystal pole pro agresivní uchopení moci v Československu. Už těsně po válce vše směřovalo k omezení soukromého vlastnictví a Národní fronta povolených stran neměla s demokracií mnoho společného.
Komunistická zvůle
Jednu totalitu prakticky ihned vystřídala druhá a Československo ochotně nakráčelo do komunistické oprátky. A našlo se mnoho kolaborantů, kteří v tom ochotně pomáhali. A právě tehdy přišly největší komunistické krádeže soukromého majetku. Hned po únoru 1948 komunisté provedli radikální pozemkovou reformu vydáním zákona č. 46/1948 Sb., kterým byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda. Po této reformě církvím a náboženským společnostem zůstaly jen kostely, fary a malé farní zahrady. Za toto vyvlastnění měly církve dostat finanční odškodné, kterého se však nikdy nedočkaly. Komunisté měli totiž s církví jiné plány. Krádeže pokračovaly pod rouškou dalších zákonů, jako například zákonem č. 169/1949 Sb. o vojenských újezdech, či zákonem č. 185/1948 Sb. o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organizaci státní ústavní léčebné péče.
V jiných případech se ale komunisté ani neobtěžovali své krádeže maskovat pod zákony. Tomu ani není divu, protože stát ovládaný komunisty přijal nezákonnost za vlastní. Komunisté považovali právo za pouhý nástroj k dosažení svého cíle. Už Lenin roku 1918 prohlásil: „Zákony mají v přechodné době dočasný význam. A jestliže zákon překáží ve vývoji revoluce, pak se zruší nebo opraví.“
Akce K
Komunisté neměli dost ani po krádežích téměř veškerých církevních pozemků. Podnikli proto Akci K a Akci Ř, kterými zlikvidovali mužské a ženské řeholní řády. Škody byly nejen morální, ale také na národním kulturním dědictví. Mnohé klášterní stavby, které představovaly unikátní architektonické památky, byly rozkradeny a odsouzeny k chátrání nebo dokonce úmyslně ničeny. Zmizela řada vzácných tisků a byl rozkraden cenný movitý majetek, jako starobylý nábytek a podobně.
Komunisty v minulosti konfiskovaný a roky devastovaný klášter Teplá
Dlouhá léta zmaru
Československo čekala dlouhá léta barbarského ničení kulturního dědictví rukou komunistů. Úplně nejhůře na tom bylo pohraničí a oblast bývalých Sudet, kde měli noví osídlenci nulový vztah k tamní kultuře a krajině. Důležitá rozhodnutí činili často zcela nekompetentní osoby s minimálním vzděláním. Tyto majetky, které se v rámci restitucí dostaly zpět do církevních rukou, musely být často nákladně rekonstruovány. Naopak památky, které dosud zůstaly v majetku státu často chátrají, protože ve veřejném rozpočtu není dostatek financí na jejich opravy.
Církevní restituce jsou morální povinností
Zpochybňování církevních restitucí a jejich valorizace bylo často zpochybňováno i při příležitosti mimořádného snížení valorizace důchodů. Některým seniorům ale zřejmě nedochází, že zatímco oni jednorázově nedostali drobný přídavek, církve v minulosti přišly vinou totalitní zvůle o téměř veškerý majetek. A to je zásadní rozdíl. Vrácení veškerého majetku nebo alespoň vyplacení finanční protihodnoty je morální povinností státu. Místo kritiky restitucí bychom se spíše ještě měli snažit o napravení dalších majetkových křivd, které proběhly podle Benešových dekretů. Kritici restitucí si zřejmě neuvědomují, že svým jednáním obhajují sprostou krádež a nastupují na jednu loď s komunisty. Ti jen dokazují nulovou sebereflexi svých zločinů a při každé příležitosti se snaží církevní restituce zpochybnit či alespoň omezit.
