Článek
První noc jsem to přičítala náhodě – probudila jsem se ve 3:15, telefon mi zablikal a na displeji „Neznámé číslo“. Nezvedla jsem to. Nechtěla jsem si rozbourat spánek ještě víc. Když jsem se ráno probudila, hovor nebyl uložen. Žádné zmeškané volání, žádný záznam. Jen jsem si myslela, že se mi to možná jen zdálo.
Jenže další noc znovu. Přesně ve 3:15. A pak další. Třetí noc jsem to zkusila zvednout. Na druhé straně bylo ticho. Ne takové to, které dělá špatný signál. Bylo to… hluboké ticho. Ticho, které dýchá. A pak se ozvalo slabé „Halo?“, sotva slyšitelné, téměř šeptané. Zalapala jsem po dechu, ale dřív než jsem mohla odpovědět, hovor skončil.
Od té chvíle se volání opakovalo každou noc, přesně v 3:15. A pokaždé – buď ticho, nebo jeden slabý zvuk. Někdy šepot, někdy nádech. Někdy nic. A pokaždé žádná stopa po volání. Jako by to nebylo reálné.
Začalo mě to děsit. Obrátila jsem se na operátora – prý žádné hovory v ten čas neproběhly. Telefon jsem několikrát restartovala, změnila SIM kartu. Nepomohlo to. Zprvu jsem si myslela, že jde o nějaký žert – ale kdo by měl tolik vytrvalosti a tak zvláštní styl?
Mluvila jsem s přáteli. Jedni říkali, že mám halucinace. Druzí, že mě chce někdo zmanipulovat. Třetí mě rovnou poslali za psychologem. A přesto – každou noc to přicházelo. A já jsem věděla, že to není jen výplod fantazie.
Po dvou týdnech jsem to už psychicky nezvládala. Večer jsem usínala s hrůzou a budila se předem s bušícím srdcem. Nakonec jsem nainstalovala do telefonu nahrávací aplikaci, která monitoruje hovory. A pak – tu noc, kdy jsem to znovu zvedla – jsem konečně něco zachytila.
Záznam byl krátký, ale jasný.
Po několika sekundách ticha se ozvalo dětské: „Mami?“
Bylo to moje jméno – oslovení, které jsem nikdy od nikoho neslyšela. Nikdy jsem totiž neměla děti.
Zamrazilo mě. To nemohla být náhoda. Hlas byl slabý, ale důvěrně známý. Zněl jako hlas mé sestry, když byla malá. Sestry, která zemřela, když jí bylo šest.
Dlouho jsem přemýšlela, zda ten hlas mohl být v mé hlavě. Ale záznam byl reálný. Ukázala jsem ho kamarádce – i ona slyšela: „Mami?“ Zůstaly jsme na sebe zírat. Pak mi řekla: „Tohle není normální. Ale něco ti ten hlas chce říct.“
Tu noc jsem nezavřela oko. A když telefon opět zazvonil, konečně jsem odpověděla klidně:
„Ano, jsem tady. Co chceš?“
Chvíli bylo ticho. A pak…
„Už mě nemusíš hledat.“
A bylo ticho. Telefon už nikdy nezazvonil.
Od té doby spím. Konečně. Bez přerušení. Bez zvonění. Ale s pocitem, že něco, co bylo kdysi ztraceno, konečně našlo klid. A možná i já.
