Článek
První zpráva přišla přesně v 17:14. „Jsi naživu?“
Bez podpisu, bez emotikonu, prostě jen ta věta. Z neznámého čísla.
Napsala jsem zpět: „Kdo je to?“
Žádná odpověď.
Další den, přesně ve stejný čas – stejná zpráva.
„Jsi naživu?“
Tentokrát jsem neodpověděla. Chtěla jsem počkat. Možná nějaký podivný spam? Ale ne, nebyl to žádný odkaz, žádná reklama. Jen tři slova.
A další den znovu. A znovu. Týden, měsíc… každý den v 17:14. Vždy ta stejná otázka. Nikdy odpověď.
Po čase jsem si na to zvykla. Bylo to jako podivný rituál. Tichý, anonymní, ale pravidelný.
A co bylo nejpodivnější? Začala jsem si na tu zprávu odpovídat. Ne odesláním, jen sama pro sebe.
„Jo, dneska jo.“
„Moc ne, ale ještě dýchám.“
„Jo. A ty?“
Jako bych s tím někým vedla rozhovor. I když jednostranný.
Začala jsem si všímat, jak mě to uklidňuje. Jak se těším, že ta zpráva přijde.
Jako kdyby někde na světě někdo myslel na to, jestli ještě existuju. Jako kdybych nebyla úplně sama.
A tak jsem si to nechávala pro sebe. Ani kamarádům jsem o tom neřekla.
A pak, jednoho dne… nic.
Bylo 17:14. Zkontrolovala jsem telefon. Nic.
17:15. Nic. 17:20. 18:00.
Celý večer jsem ho nervózně kontrolovala. A nic.
Přes noc jsem nespala. Ráno jsem byla jako na trní.
Další den – znovu nic.
Třetí den – taky nic.
A tehdy mi došlo, že mi ten anonymní, mlčenlivý hlas v telefonu chybí.
Že jsem si ho začala představovat jako někoho konkrétního. Někoho, kdo mě zná.
Kdo mě chrání.
Nebo možná potřebuje vědět, že žiju, protože on sám nemá pro co žít.
Po týdnu jsem zkusila napsat zpět.
„Jsem naživu. A ty?“
Žádná odpověď.
Už nikdy žádná nepřišla.
Číslo bylo stále aktivní. Ale ticho.
Můj život pokračoval. Ale každé odpoledne ve čtvrt na šest jsem cítila ten starý známý tlak na hrudi.
Uvědomila jsem si, že jsme si na sebe zvykli. Já a někdo, koho jsem nikdy neviděla.
A pak, jednou večer, jsem v knihovně náhodou sáhla po starém zápisníku. Byl po mém bratrovi. Zemřel před lety. Měli jsme blízký vztah, ale ke konci jsme si přestali psát. Hádka, která nikdy nebyla urovnaná. Nikdy jsem se nedozvěděla, co přesně ho trápilo.
Na poslední stránce zápisníku bylo napsáno:
„Budu jí psát každý den. Aby věděla, že ještě může být zachráněna.“
A pod tím čas: 17:14.
Zamrazilo mě.
To číslo…? To nemohlo být jeho. Nebo ano?
A tak dnes, i když už mi nikdo nepíše, sedávám každý den v 17:14 u okna. Dívám se ven a říkám si:
„Jsem naživu.“
A doufám, že to nějak slyší.
