Článek
„Můj táta lítá.
Ne do kanceláře. Ne na dovolenou. Lítá jako pilot. Ve výšce, v oblacích, kam si nikdo z nás netroufne.
Nosil koženou bundu, tmavé brýle, tvář, kterou málokdy něco rozhodilo.
Zavazadlo vždy při zemi, hlava údajně ve vzduchu.
A když zmizel na tři dny, máma mávla rukou:
„Letí do Frankfurtu. Možná Budapešť. Neřeš to, zlatíčko.“
Žila jsem v tom třicet let
V rodinném příběhu, kde byl táta hrdina.
Záhadný, tichý, tvrdý, ale férový.
Máma ho bránila. Vždycky.
I když nepřišel na promoci. I když zapomněl na narozeniny.
„Let měl zpoždění.“
„Zase za něj někdo vzal směnu.“
„Víš, jak to v tom letectví chodí.“
Nevěděla jsem. A tak jsem jí věřila.
Pak táta zemřel. Náhle. Autonehoda.
A my jsme si mysleli, že budeme truchlit.
Ale místo smutku přišla složka papírů a muž v kožené bundě – jiný než táta.
Přišli si pro peníze.
Hodně peněz.
„Nevím, co vám nalhal,“ řekl ten muž, „ale nám dluží.“
A tak se začala loupat slupka legendy
Táta nebyl pilot.
Byl řidič. Dodávky. Směrem na Balkán a zpátky.
Nepřepravoval lidi – ale krabice.
Cigarety, alkohol, někdy víc.
Dohody, kterým nerozumíme.
Krytí, které mělo styl – až příliš filmový.
Máma to věděla
A celou dobu to chránila.
Nás, sebe, jeho památku.
„Děti nepotřebují znát všechno,“ řekla, když jsme na ni křičeli.
A dodala tiše:
„Chtěla jsem, abyste na něj byli pyšní. Aspoň trochu.“
Jenže mýty nevydrží do dospělosti
Najednou máte dopisy s razítky, pohledávky, právníka a v hlavě jeden velký otazník:
„Kdo byl ten muž, co mě učil jezdit na kole?“
A:
„Kolik z mé identity je postavené na lži?“
Pointa?
Někdy rodiče neklamou ze zla – ale ze strachu.
Z touhy chránit, z potřeby vytvořit hrdinu, když realita je příliš ostrá.
Ale každá legenda má svůj konec.
A když spadne kulisa, je těžké zjistit, kdo vlastně celou dobu stál za ní.
Dnes už vím, že můj táta nelítal. Spíš se snažil uniknout.
Ale taky vím, že pravda – byť tvrdá – je vždycky lepší než přívětivá lež.
A že dospělost někdy začíná ve chvíli, kdy přestanete bránit staré příběhy a začnete tvořit vlastní.
