Článek
„Miluju tě,“ šeptal večer, když zhasínal lampičku. „Miluju tě,“ psal mi do zpráv, i když jsme byli spolu už dvanáct let.
Nikdy jsem to nezpochybňovala. Nikdy jsem nepochybovala o něm.
Byl typ manžela, kterého vám ostatní ženy tiše závidí. Pozorný, spolehlivý, trpělivý. Nezapomínal na výročí, sám od sebe donesl květiny, uměl si všimnout, když jsem měla špatnou náladu. Pomáhal doma. Naslouchal. Nehrál si na hrdinu, ale byl jím – pro mě.
Možná právě proto to tak bolelo.
Začalo to úplně banálně. Potřebovala jsem objednat přes internet nový topinkovač – ten náš starý už sotva funěl. Manžel mi poslal přihlašovací údaje do jeho zákaznického účtu, protože měl slevový kód. Přihlásila jsem se. Chtěla jsem jen koupit spotřebič. Nic víc. Ale pak jsem klikla omylem na „Historie objednávek“.
A tam to začalo.
Posledních několik měsíců tam byly položky, které mi nedávaly smysl.
- Drahé dámské parfémy – značky, které nepoužívám.
- Luxusní krajkové spodní prádlo – ve velikosti, která není moje.
- Šperky. Ne okázalé, ale vkusné, stylové. Každý měsíc alespoň jedna věc.
Přesně to, co by si přála žena… která nejsem já.
Zatajila jsem dech.
Přeskočila jsem na faktury. Vše objednáno na stejnou adresu – naši. Ale jméno příjemce bylo vždy schováno pod iniciálami. Později mi došlo, že vše nechával doručovat do boxů a vyzvedával to po cestě z práce.
Když jsem mu to večer chtěla říct, zase přišel s květinami. Políbil mě na tvář a řekl: „Jsem šťastný, že tě mám.“
Byl tak přesvědčivý, že jsem to v sobě na chvíli udusila.
Začala jsem být opatrná. Nenápadně jsem sledovala jeho odchody, časy návratů. Někdy říkal, že měl delší poradu, jindy že pomáhal kolegovi s autem. A vždy se vrátil s úsměvem a polibkem. S tím proklatým „miluju tě“.
Po týdnu jsem se odhodlala. Objednala jsem si výpis z jeho kreditní karty, který byl propojený s účtem.
A tam byl ten účet.
Hotel. Přímo ve městě. Dvě noci, tři týdny zpátky. Rezervace pro dvě osoby. Apartmá s vířivkou.
Na stejné datum měl mít služební cestu do Ostravy. Pamatuju si to, protože jsem doma brečela nad filmem a litovala se, jak je víkend bez něj prázdný.
V tu chvíli už nebylo co řešit.
Neřekla jsem nic. Zatím.
Potřebovala jsem pochopit proč. A kdo. Než začnu rozbíjet život, chtěla jsem vědět, co přesně držím v rukou.
Začala jsem chodit pozdě z práce. Vymyšlené schůzky, lekce jógy, srazy s kolegyněmi. Chtěla jsem vidět, jestli si přivede někoho k nám. Nepřivedl. Ale zmizel.
Každý čtvrtek večer. Mezi sedmou a desátou. Prý „fotbal s kluky“. Nejdřív jsem to zkoušela brát jako náhodu. Ale pak jsem jednu noc jela za ním. A sledovala ho, jak parkuje před vilkou na kraji města.
Zazvonil. Otevřela mu bruneta v dlouhém svetru. Políbili se. Dlouze. Znalecky.
A mně se zlomilo všechno.
Vrátila jsem se domů. Ticho v autě bylo ohlušující. Jako kdyby někdo vypnul zvuk života. Seděla jsem v předsíni, když se o půlnoci vrátil. Usmál se. „Klukům se dneska dařilo. Taky jsi mi chyběla. Miluju tě.“
Neodpověděla jsem.
Podíval se na mě. Cítil, že něco je jinak. Ale mlčel.
Já taky.
O tři dny později jsem mu položila na stůl složku. Vytisknuté faktury. Výpis z karty. Fotka z večera, kterou jsem pořídila z auta.
Díval se na to mlčky. Ruce mu jemně ztuhly. „Chtěl jsem ti to říct…“ „Ne. Nechtěl.“ „Byla to chyba.“ „Chyba se stane jednou. Tohle je série rozhodnutí. Promyšlených. A zabalených do slov, která už nikdy neznamenají to, co dřív.“
Nevzlykala jsem. Ani on. Jen seděl. A mlčel.
A já věděla, že mezi „miluju tě“ a „miluju tě“ může být propast. A že někdy je upřímnější ticho než všechna sladká slova světa.
