Článek
Byla to silná, tichá žena, která celý život pracovala jako zdravotní sestra. Nikdy si nestěžovala, nikdy nevyprávěla moc o sobě. Mluvila spíš o mně, o mé škole, o práci, o tom, co bude k večeři. Otec nás opustil, když mi bylo sedm. Od té doby jsme byly samy.
Když maminka onemocněla a její dny se začaly krátit, začala víc vzpomínat. Ale jen na to hezké – jak jsme chodily sbírat kaštany, jak mě poprvé držela v náručí, jak mi pletla svetr do školky. Nikdy nic o minulosti před mým narozením.
Po jejím pohřbu jsem uklízela její věci. Bylo to zvláštní – dotýkat se šatů, které ještě nedávno nosila, číst si v zápisníku, kde si vedla seznamy, co koupit a komu zavolat. A pak jsem otevřela její peněženku. Mezi doklady, starými účtenkami a zažloutlou občankou byla malá černobílá fotografie. Maminka na ní byla mladá – možná dvacet. A vedle ní stál muž. Vysoký, s tmavými vlasy a hlubokýma očima. Drželi se za ruce.
Zadní strana fotky byla podepsaná: „Naše první léto. S láskou, V. 1976.“
Nevěděla jsem, kdo V. je. Ani jsem o něm nikdy neslyšela. Neznal ho žádný z rodinných přátel. Teta, mámina sestra, když jsem jí fotku ukázala, zbledla. „To je Vojtěch,“ řekla po chvíli. „Byli do sebe strašně zamilovaní. Vzali by se… kdyby se nestalo to, co se stalo.“
Co se stalo? Teta dlouho mlčela, ale nakonec mi vše pověděla. Vojtěch byl student medicíny. S maminkou se seznámili na taneční zábavě. Byli nerozluční. Jenže Vojtěch měl těžce nemocného bratra. A kvůli špatné péči tehdy bratr zemřel. Vojtěch se rozhodl odejít z fakulty, na protest. Maminka ho podporovala, ale jeho rodina se s tím nikdy nesmířila. Tlačili na něj, aby se oženil s někým jiným, „z lepší rodiny“. A on podlehl.
Rozešli se. Bez hádky. Jen s tichým pochopením, že svět nebyl připravený na jejich lásku. Maminka se nikdy nevdala. Až později, po několika letech, se potkala s mým otcem. Ale podle tety se už nikdy nesmála tak, jako s Vojtěchem.
Ten muž na fotce byl víc než jen někdo z minulosti. Byl to ten, koho milovala celým srdcem. Možná, kdyby se věci vyvíjely jinak, nebyla bych na světě. Možná by byla šťastnější. A přesto mě nikdy nenechala pocítit, že něco lituje.
Fotku jsem si nechala. Nosím ji v peněžence. Ne jako připomínku toho, co ztratila. Ale jako důkaz toho, že někdy jsou největší lásky ty, o kterých se nemluví.
