Článek
Je chytrá, vnímavá a trochu paličatá – což k tomuhle plemeni patří. Každý večer chodíme tou samou trasou: okolo hřiště, pak dolů ke kostelu a zpátky přes klidnou vilovou čtvrť. Nikdy s tím nebyl problém. Až do chvíle, kdy začala měnit trasu sama.
Začalo to nenápadně. Jednoho dne mě zatáhla jinou ulicí. Myslela jsem, že ucítila nějakou stopu, možná kočku. Ale druhý večer to udělala znovu. A další den zas. Vždycky stejným směrem. Až mě dovedla k jednomu konkrétnímu domu – starší vila s oprýskanou fasádou, žluté závěsy za okny, jinak nic zvláštního.
Stoupla si ke vchodu, přičichla, zakňučela – a odmítla jít dál.
Nejdřív jsem si říkala, že ji tam někdo krmil. Psi si pamatují, kde dostali pamlsek. Ale nikdo tam nebyl. Dům vypadal opuštěně. Zahrada zarostlá, poštovní schránka přetékala letáky, závěsy zatažené.
Jenže Tara trvala na svém. Každý večer mě neomylně táhla zpátky k tomu domu. A pokaždé tam stála a dívala se nahoru. Až mi to začalo být nepříjemné.
Pátý den jsem si všimla, že se pohnula záclona. Krátce. Jako by se někdo díval. Ale nikdo nevyšel. Nikdo na mě nepromluvil. A Tara začala vrčet – tlumeně, ale varovně.
Zvědavost mi nedala. Začala jsem zjišťovat, kdo tam bydlí. Podle sousedky to bývala vila starší paní, která prý před časem zemřela. Dům prý zdědil její syn, ale nikdo ho neviděl. Někdy večer se tam ale prý rozsvítí. A někdy se ozývá zvláštní zvuk – jakési tlumené kňučení. Sousedka dodala, že jednou zahlédla přes sklo psa. Malého, světlého. Ale nikdo jiný o něm nevěděl.
To mě zarazilo. Tara totiž nikdy nevrtěla ocasem – jen stála, tiše, jako by někoho čekala. A já si začínala říkat: Co když tam opravdu někdo nebo něco je?
Jednoho dne jsem se rozhodla zazvonit.
Dlouho nic. Už jsem chtěla odejít, když se dveře s tichým klapnutím otevřely. Za nimi stál muž – unavený, bledý, jakoby se dlouho neviděl se světem. Zarazil se, když mě uviděl. Pak si všiml Tary a rozplakal se.
Řekl jen jedno slovo:
„To není možný.“
Pozval mě dovnitř. A já – i když jsem to nikdy nedělala – šla.
Ukázalo se, že dům zdědil po své matce, ale po její smrti se psychicky zhroutil. Přišel o psa, který s ní žil, a který se prý ztratil krátce poté, co žena zemřela. Hledal ho týdny. Marně.
Když viděl Taru, myslel si prý, že je to on. Byl jí velmi podobný.
„Možná ho cítí. Možná z něj něco zůstalo tady,“ řekl a ukázal na starý pelíšek. Tara si k němu hned lehla.
Začali jsme si občas psát. On se pomalu vracel zpátky mezi lidi. Já začala chápat, že někdy psi víc tuší, než víme my. A někdy nás dovedou přesně tam, kde má něco začít – nebo skončit.
Tara mě k tomu domu vodí dodnes. Ale už se u něj nezastavuje. Jen projde, spokojeně. Jako by si něco splnila.
A já pokaždé, když kolem procházíme, přemýšlím, kdo tehdy volal – ona, nebo ten, kdo čekal.
