Článek
Na tuhle dovolenou jsem jela sama. Potřebovala jsem vypnout – po rozchodu, po těžkém období v práci, po sérii měsíců, kdy jsem se cítila jako někdo cizí ve vlastním životě. Vybrala jsem malý hotel na jihu Francie, klidný, tichý, s levandulovým polem hned za plotem. Měl to být nový začátek.
A pak jsem se tam potkala s dívkou, která se jmenovala úplně stejně jako já.
Poprvé jsme na sebe narazily u recepce. Paní za pultem se zarazila, když četla jméno v pase.
„Vy už jste se přece přihlásila…“
Zvedla jsem obočí. „To asi těžko.“
A pak přišla ona.
Měla stejné jméno.
Stejné datum narození.
A v očích zvláštní zvědavost, jako kdyby mě poznávala.
Nebylo to jen jméno. Věci začaly být… zvláštní.
Obě jsme si nezávisle objednaly stejné víno, stejný dezert, měly jsme podobný hlas, gesta.
Lidé si nás pletli. Ale nebyly jsme si fyzicky podobné – nebyly jsme dvojčata, ani sestry.
Přesto mezi námi bylo něco znepokojivě povědomého.
Jednoho dne jsem potkala její matku. Seděla na terase s kávou, a když mě uviděla, zbledla.
„Ty jsi… ty jsi Markéta?“
Přikývla jsem.
„Markéta Novotná?“
Opět jsem kývla. A ona začala brečet.
Přiznala mi, že kdysi – dávno předtím – měla porodit dvojčata.
Ale řekli jí, že jedno dítě zemřelo.
Byla mladá, sama, v cizí zemi. Porodila předčasně.
Věřila lékařům, kteří jí řekli, že se nic nedalo dělat. Že má být ráda, že přežilo aspoň jedno dítě.
A teď jsem tam stála já.
Stejné jméno. Stejné datum.
A něco v nás, co nelze vysvětlit slovy.
Nemám důkazy. Nemám papíry, testy DNA, žádné razítko, které by to potvrdilo.
Ale mám ten pocit – že možná nejsem sama.
Že někde tam venku je někdo, kdo sdílí stejný začátek.
A kdo mi byl celou dobu blíž, než jsem si kdy uměla představit.
Nevím, jestli někdy budu mít odpovědi.
Ale od té chvíle jsem přestala věřit na čisté náhody.
A začala naslouchat tomu, co se děje mezi řádky.
