Článek
Malý, světlý byt v cihlovém domě na kraji města. Třetí patro bez výtahu, staré parkety, ale okna na jih a klid. Přesně to, co jsem potřebovala. Něco, kde začnu znova.
Koupila jsem si novou postel. Udělala jsem si radost. Po letech manželské ložnice jsem si poprvé vybrala všechno sama – rám, matraci, povlečení. A poprvé po dlouhé době jsem usínala v pokoji, kde nebyla žádná společná historie. Jen já.
Nebo jsem si to aspoň myslela.
První noc jsem spala neklidně. Převalovala se, budila se. V jednu chvíli jsem se probudila zpocená s pocitem, že na mě někdo mluvil. Přitom v bytě bylo naprosté ticho.
Ráno jsem vstala a cítila zvláštní tlak na prsou. Jako když se ti něco snaží vybavit, ale mozek to zadržuje. Připisovala jsem to stresu.
Pak jsem uviděla ten nápis.
Na bílé zdi, přímo u čela postele. Slabá, šedá linka. Slova. Krátká věta.
Byla napsaná rukou — mojí rukou. Poznala jsem to okamžitě. Psací písmo, jaké si pamatuju ze školy. A slabá linka tužky, jakou používám na psaní nákupních seznamů.
„Nevracej se.“
Stála jsem tam snad celou minutu, neschopná pohybu. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Z legrace? Ve spánku? Ale proč bych si v noci sedla, vzala tužku a napsala něco takového?
Vzala jsem hadřík a nápis setřela. Byl slabý, snadno zmizel. Přesvědčila jsem se, že jsem jen unavená.
Ale další noc jsem opět nespala. A další ráno tam byl zase.
Stejná slova, stejná ruka. Tentokrát trochu výš. Jako by se „já“ z předchozí noci snažila, aby to bylo lépe vidět.
Začala jsem si dělat záznamy. Natáčela jsem se v noci na telefon. Položila jsem si vedle postele papír a tužku, abych zjistila, jestli píšu náměsíčně.
Nic. Jen neklidný spánek, občasné mumlání. Žádné psaní, žádný pohyb ke zdi. A přesto: ráno byl nápis zpět. A pokaždé ostřejší.
Změnila jsem tužku za propisku. Schovala jsem ji do zásuvky. Nápis se objevil další ráno — tentokrát modrým inkoustem.
Začínala jsem pochybovat o zdravém rozumu. Mluvila jsem s terapeutkou. Řekla, že to může být forma somatizace, reakce na silný stres a trauma. Možná hluboká část mě sama se mi snaží něco sdělit. Ale co?
„Nevracej se.“ Vracet se kam?
Do starého vztahu? Do města, odkud jsem odešla? Ke starému já?
Začala jsem psát deník. V něm jsem poprvé připustila, že jsem neodešla kvůli tichu v manželství. Ale kvůli něčemu, co jsem dlouho potlačovala.
Vzpomínce, která mě budila v noci, ale nikdy jsem ji nedořekla nahlas. O jedné události, o níž jsem nikdy nikomu neřekla. Ani sobě.
V den, kdy jsem tu myšlenku napsala na papír – tu jedinou, kterou jsem si odmítala přiznat –, nápis na stěně zmizel.
Ne že bych ho smazala. Prostě tam nebyl. Ani další den. Ani další týden.
A poprvé jsem spala v klidu.
Dodnes nevím, co přesně se stalo. Jestli to bylo moje podvědomí. Jestli jsem si psala v noci ve stavu, který se nevejde do běžného chápání. Nebo jestli existuje něco… co přesahuje.
Ale někdy tělo ví dřív než hlava. A někdy si prostě musíme napsat vzkaz, i kdyby to znamenalo se nejdřív sami vyděsit.
