Článek
Po dvou letech svobodného mateřství jsem se konečně rozhodla zkusit online seznamování. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená na nový vztah, ale osamělost se stávala nesnesitelnou a kamarádky mě přesvědčovaly, že je čas jít dál. Vytvořila jsem si profil na populární seznamovací aplikaci, vybrala pár pěkných fotek a napsala stručný popis - svobodná matka, knihovnice, milovnice literatury a dlouhých procházek.
První týden byl převážně zklamáním. Desítky zpráv od mužů, kteří očividně nečetli můj profil a psali všem stejnou věc. „Ahoj krasavice, jak se máš?“ se stalo mým nejméně oblíbeným pozdravem. Několik slibných konverzací se rychle změnilo v nevhodné návrhy nebo se prostě vytratilo do ničeho.
A pak přišla zpráva od Tomáše.
„Dobrý den, Zuzano. Všiml jsem si, že máte ve svém profilu citát od Milana Kundery. Je to z ‚Nesnesitelné lehkosti bytí‘, že? Skvělá kniha, i když poněkud depresivní. Mimochodem, vidím, že pracujete jako knihovnice. To musí být krásná práce - být obklopená tolika příběhy.“
Už první zpráva byla jiná. Tomáš si všímal detailů, psal kultivovaně a neukvapeně. Když jsem si prohlédla jeho profil, viděla jsem čtyřicetiletého architekta s vlídným úsměvem a inteligentníma očima. Žádné fotky z posilovny, žádné pózy s autem, jen přirozeně vypadající muž, který měl kolem očí vrásky od smíchu.
Začali jsme si psát každý den. Tomáš byl vtipný, chytrý a zdál se skutečně zainteresovaný o mé názory. Diskutovali jsme o knihách, filmech, filozofii života. Postupně jsem mu svěřila víc o sobě - o tom, jak jsem se rozvedla před třemi lety, jak těžké je vychovávat sedmiletou Aničku sama, jak někdy pochybuju o svých rozhodnutích.
Po týdnu intenzivního psaní jsme se domluvili na první schůzce. Vybrali jsme si malou kavárnu v centru, neutrální půdu, kde bychom se mohli v klidu poznat. Když jsem ho uviděla, vypadal přesně jako na fotkách - možná ještě lépe. Měl na sobě elegantní tmavě modrý svetr a džíny, voněl jemně po dřevitém parfému.
První hodina utekla jako voda. Bavili jsme se o všem možném, cítila jsem se uvolněně a přirozeně. Tomáš byl pozorný posluchač, kladl promyšlené otázky a jeho humor mě několikrát rozesmál nahlas. Začínala jsem si myslet, že tohle by mohlo být ono - ten správný člověk v pravý čas.
Pak řekl něco, co mi způsobilo mrazení po zádech.
„Mimochodem, Zuzano, nevzpomeneš si na auto, které jsi měla, než ses vdávala? Byla to červená Škoda Fabia, že? Pamatuju si, jak jsi s ní jednou stála na čerpací stanici na Hradčanské a nemohlas najít víčko od nádrže.“
Zůstala jsem sedět s šálkem kávy v ruce a nevěděla, co říct. Červenou Fabii jsem skutečně měla, ale to auto jsem prodala už před osmi lety. A incident na čerpací stanici… ano, stalo se to, ale bylo to tak bezvýznamné, že jsem na to roky nemyslela. Jak to mohl Tomáš vědět?
„To je… zajímavé,“ řekla jsem opatrně. „Jak to, že si to pamatuješ? Znali jsme se tehdy?“
Tomáš se usmál, ale v jeho očích jsem zahlédla něco, co vypadalo jako nervozita.
„Vlastně ano, i když velmi povrchně. Pracoval jsem tehdy pro stavební firmu, která renovovala budovu naproti vaší tehdejší knihovně na Vinohradech. Často jsem vás viděl chodit do práce. A tu situaci s autem… no, byla jsem náhodou na té samé čerpačce. Pomohl jsem vám najít to víčko, pamatujete si?“
Snažila jsem se vzpomenout. Renovace knihovny… to bylo někdy v roce 2015. Skutečně tam několik měsíců pracovali stavbaři. A někdo mi na čerpačce pomohl s víčkem nádrže… možná si vzpomínám na vysokého muže v pracovním oblečení, ale tvář si nevybavuji.
„Možná,“ řekla jsem nejistě. „Ale to je neuvěřitelná náhoda, ne? Po tolika letech se potkáme na seznamce…“
„Možná to není náhoda,“ řekl Tomáš tiše. „Možná je to osud.“
Zbytek schůzky proběhl příjemně, ale já už nebyla úplně přítomná. Tomášova slova mi vrtala hlavou. Když jsme se loučili, pozval mě na další schůzku a já souhlasila, ale s rozporuplnými pocity.
Doma jsem si celou situaci přehrávala v hlavě. Bylo skutečně možné, že si někdo po osmi letech vzpomněl na tak banální setkání? A pokud ano, proč mi o tom neřekl dřív, během našeho psaní? Proč to zmínil až teď, jako by to byla náhodná vzpomínka?
Druhá schůzka byla ještě podivnější. Tomáš zmínil, že si pamatuje mé bývalé zaměstnání v reklamní agentuře, kde jsem pracovala před knihovnou. Věděl, že jsem studovala na filozofické fakultě, a dokonce se zmínil o mé diplomové práci o moderní české poezii.
„Jak to všechno víš?“ zeptala jsem se ho přímo.
„Vzpomínám si na naše rozhovory na té čerpačce,“ odpověděl. „Povídali jsme si déle, než si myslíte. Mluvila jste o své práci, o studiu…“
Ale já si žádné dlouhé rozhovory nepamatovala. A proč by si stavební dělník zapamatoval tolik detailů o životě cizí ženy?
Po třetí schůzce jsem se rozhodla prošetřit situaci. Zavolala jsem kamarádce Martě, která pracuje v IT a rozumí internetové bezpečnosti.
„Marto, je možné, aby někdo zjistil informace o mé minulosti jen podle mého profilu na seznamce?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě,“ odpověděla bez zaváhání. „Když znám jméno a několik základních údajů, můžu během hodiny rekonstruovat celý životopis. Sociální sítě, profesní profily, staré články, fotky… všechno je někde na internetu. Proč se ptáš?“
Vysvětlila jsem jí situaci s Tomášem. Marta se nabídla, že si ho „prověří“.
O dva dny později mi volala s alarmujícími výsledky.
„Zuzi, ten tvůj Tomáš je problém. Našla jsem jeho profily na čtyřech různých seznamkách, vždy s trochu jiným jménem a údaji. A podle digitálních stop se zdá, že si před schůzkami důkladně studuje své ‚objekty zájmu‘. Má vytištěné informace o ženách, se kterými se schází. Je to profesionální manipulátor.“
Cítila jsem se zrazená a hloupě. Muž, kterého jsem začínala mít ráda, který mi připadal jako dokonalá shoda osudu, byl ve skutečnosti predátor, který využívá dostupné informace k manipulaci osamělých žen.
Na čtvrté schůzce jsem ho konfrontovala. Řekla jsem mu, co jsem se dozvěděla. Tomáš se nejdřív snažil všechno popřít, pak začal používat známé manipulativní triky - obviňoval mě, že mu nevěřím, tvrdil, že jeho pocity jsou upřímné i navzdory tomu, jak jsme se poznali.
„Možná jsem si vás původně vybral kvůli dostupným informacím,“ přiznal nakonec. „Ale pocity, které k vám mám, jsou skutečné. Zamiloval jsem se do vás opravdu.“
„Zamiloval jsi se do verze mě, kterou sis vytvořil na základě internetového průzkumu,“ odpověděla jsem. „To není láska, to je obsese.“
Vstala jsem a odešla. Tomáš se ještě několik dní snažil kontaktovat - zprávy, volání, emaily. Všechno jsem ignorovala a nakonec jsem ho zablokovala na všech platformách.
Tato zkušenost mě naučila být opatrnější nejen při online seznamování, ale obecně při sdílení osobních informací na internetu. Uvědomila jsem si, jak zranitelní jsme v digitálním světě a jak snadno může někdo zneužít naši důvěru.
Zároveň mě to ale neodradilo od hledání lásky. Jen jsem si stanovila jasná pravidla - pomalejší tempo, více otázek, ověřování informací. A především důvěra ve vlastní instinkty. Když něco působí příliš dokonale, pravděpodobně dokonalé není.
O rok později jsem potkala Martina - opravdového architekta, který o mé minulosti nevěděl vůbec nic a přesto se do mě zamiloval. Tentokrát to byla skutečná náhoda, nebo možná skutečný osud. Rozdíl pozná každá žena, která už jednou naletěla mistru manipulace.
