Článek
Soudní síně, paragrafy, bezesné noci s kávou a spisy. Případy rozvodů, sporů o pozemky, špinavé dědictví.
Viděla jsem, jak se z milujících dětí stávají hyeny, když přijde řeč na majetek.
Viděla jsem, jak se rodiny rozpadnou kvůli chatě po prastrýci.
A tak jsem si řekla: „U sebe to udělám jinak.“
Testament jsem sepsala s přesností, která by se dala tesat do kamene.
Bez kliček.
Bez „jednoho dne se dohodnete“.
Ne, jasně, právně, chladně – ale fér.
Dokud se do věci nevložil notář.
Byl mladý.
Sebevědomý.
A měl ten zvláštní úsměv, co si nasadíte, když chcete starší paní vysvětlit, že svět už je jinde.
„Bohužel, váš testament tak, jak je sepsán, nemůžeme akceptovat jako právně vymahatelný. Chybí tam několik náležitostí a–“
Zastavila jsem ho.
„Pane kolego, na který konkrétní paragraf občanského zákoníku se odkazujete?“
Zamrkal.
Poposedl si.
„No… ehm… obecně se vychází z § 1494, ale… neříkám, že je to úplně špatně…“
Usmála jsem se.
Takovým tím způsobem, jakým se usmívají staré kočky, když myš začne mít pocit, že vede hru.
Vytáhla jsem z kabelky kopii.
Ruční podpis.
Přítomnost dvou svědků, kteří nejsou dědici.
Datum, místo, rozdělení majetku včetně specifikací.
„Víte,“ říkám mu, „tuhle verzi jsem sestavila po konzultaci s profesorem Horským. Učil mě na fakultě. Možná vám jeho jméno nic neříká, ale on psal komentář k zákoníku, ze kterého dnes vy učíte juniorní koncipienty.“
Přestal listovat.
Přestal se usmívat.
Neříkám, že mladí neumí.
Jen občas zapomínají, že zkušenost má hodnotu.
A že někdo, kdo má šediny, ještě nezapomněl číst mezi řádky.
Testament byl v pořádku.
Notář uznal chybu – s červenými tvářemi.
Já poděkovala a odešla.
Ten den jsem si doma nalila sklenku vína.
Ne kvůli vítězství.
Ale protože jsem si uvědomila, že i když jsem odešla do důchodu, já sama se práva nevzdala.
A ještě něco:
Nikdy nepodceňujte ženu s právnickým diplomem a třemi vnoučaty.
Obzvlášť když má víc času než vy.
