Článek
Dcera mi nakreslila obrázek. Byla na něm postava, která sledovala náš dům.
Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na Emin výtvor z dneška. Je jí pět let a její kresby obvykle vypadají jako u všech dětí v jejím věku – máma jako tyčka s kruhem místo hlavy, tatínek s neúměrně velkými rukama, náš dům jako čtverec s trojúhelníkem nahoře. Dnes ale něco není v pořádku.
Kromě obvyklé rodiny a domu je na obrázku ještě jedna postava. Stojí za velkým stromem v našem dvorku a má zamračený obličej nakreslený černou pastelkou. Na rozdíl od nás ostatních, kteří jsme nakresleni pestrými barvami, je tato postava celá šedá. A má oči zaměřené přímo na náš dům.
„Emi, kdo je tohle?“ ptám se jí, když přijde z pokoje s dalšími kresbami.
„To je pán, co se na nás dívá,“ odpovídá bez váhání.
„Jaký pán?“
„No ten, co stojí za stromem. Každý den tam je.“
Srdce mi na vteřinu přeskočí. „Každý den? Opravdu ho vidíš?“
„Jojo. Ráno, když jdeme do školky, a večer, když se vracíme. Někdy i přes den, když se koukám z okna.“
Snažím se zachovat klid. „A jak vypadá ten pán?“
Emi se zamyslí. „Je vysoký. Má černé vlasy a tmavé oblečení. A vždycky se jenom dívá.“
„Mluvil s tebou někdy?“
„Ne. Jenom se dívá. Ale nemám ho ráda. Má smutné oči.“
Večer o tom mluvím s Tomášem. Ukazuji mu Emin obrázek a opakuji náš rozhovor.
„Možná si to vymýšlí,“ říká Tomáš. „Víš přece, jak mají děti živou fantazii.“
„Ale kreslí to už týden. Podívej se na tohle.“
Ukazujem mu další obrázky z posledních dnů. Na každém je ta samá postava. Vždycky za stromem, vždycky s očima zaměřenými na náš dům. A vždycky nakreslena s takovou přesností v detailech, která je pro pětiletou holku neobvyklá.
„Možná bychom se měli podívat ven,“ navrhuje Tomáš.
Druhý den ráno čekám u okna v obýváku. Emi si hraje v pokoji a neví, že ji sleduji. V půl osmé se připravujeme odejít do školky a já místo obvyklého spěchu zůstávám u okna.
A vidím ho.
Muž ve tmavém oblečení stojí skutečně za velkým javorrem v našem dvorku. Je částečně skrytý, ale z okna v prvním patře je vidět jeho siluetu. Vysoký, tmavovlasý, přesně jak popsala Emi.
„Tomáši!“ volám tiše. „Je tady!“
Tomáš přiběhne a oba pozorujeme neznámého muže. Stojí nehybně a dívá se směrem k našemu domu.
„Kdo to sakra je?“ šeptá Tomáš.
„Nevím, ale Emi má pravdu. Sleduje nás.“
Rozhodujeme se jednat. Tomáš vyjde zadním vchodem a pokusí se k muži přiblížit ze zadní strany dvorku. Já půjdu předním vchodem a zkusím s ním promluvit.
Ale než stihneme plán uvést v život, muž zmizí. Jako by věděl, že ho pozorujeme.
„Mami, už nejde do školky?“ ptá se Emi, když se oblékáme.
„Už jdeme, zlatíčko. A ten pán za stromem tam není?“
Emi se podívá z okna. „Ne, už je pryč. Ale vrátí se. Vždycky se vrátí.“
Následující týden jsou naše životy zcela přesunuty do režimu ostražitosti. Tomáš si vzal pár dnů volna a oba střídavě pozorujeme dvorek. Muž se skutečně vrací. Ne každý den, ale pravidelně. Vždycky ve stejnou dobu – ráno kolem půl osmé a večer mezi šestou a sedmou.
„Musíme volat policii,“ říkám po čtvrtém pozorování.
„A co jim řekneme? Že někdo stojí na veřejném prostranství a dívá se směrem k našemu domu? To není trestné.“
Má pravdu, ale cítím se stále více nesvá. Kdo je ten muž? Proč nás sleduje? A hlavně – co chce?
Odpověď přichází nečekaně. V sobotu ráno zvoní někdo u dveří. Když otevírám, stojí přede mnou muž ze zadního dvorku. Zblízka vypadá mladší, než jsem čekala. Možná třicet pět, štíhlý, s unavenýma očima.
„Omlouvám se za obtěžování,“ říká tiše. „Jmenuji se Martin Svoboda. Potřeboval bych si s vámi promluvit.“
Srdce mi buší. „O čem?“
„O vaší dceři. A o mé.“
„O vaší dceři?“
„Moje dcera se jmenovala Ema. Byla jí pět let, když zemřela. Před dvěma lety.“
Svět se mi na okamžik zastaví. „Promiňte, já nerozumím.“
„Bydlel jsem s rodinou v tomto domě před vámi. Emička si hrávala na tom dvorku každý den. A já… já si občas přijdu vzpomenout.“
„Vy jste předchozí majitel?“
„Můj bratr byl. Já jsem tu bydlel s manželkou a dcerou. Po Emičině smrti jsme se rozvedli a bratr dům prodal. Řekl, že je to pro všechny nejlepší.“
Zvu ho dovnitř. Tomáš zrovna odnáší Emi k babičce, takže máme chvilku na rozhovor bez dětí.
„Co se stalo s vaší dcerou?“ ptám se opatrně.
Martin se dívá z okna směrem k dvorku. „Leukémie. Bojovala dva roky, ale nedokázali ji zachránit. Zemřela tady doma, v pokoji, který teď má vaše Emi.“
Cítím, jak se mi sevírá žaludek. „To mi je strašně líto.“
„Vím, že se chovám divně. Vím, že vás to musí děsit. Ale když jsem vás poprvé viděl se svou dcerou, která se jmenuje stejně jako moje Emička a je ve stejném věku… Nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem si chtěl připomenout, jaké to bylo, když byla ještě naživu.“
„Proč jste nás neoslovil dřív?“
„Protože jsem věděl, jak to vypadá. Cizí muž, který sleduje rodinu s malým dítětem. Kdo by mi uvěřil, že se jenom dívám a vzpomínám?“
Sedíme chvíli v tichu. Pak se Martin znovu podívá z okna.
„Vaše dcera mě viděla, že?“
„Ano. Dokonce vás kreslí na obrázcích.“
„To mě mrzí. Nechci ji děsit. Nechci děsit nikoho z vás.“
„Ona říká, že máte smutné oči.“
Martin se usměje, ale je to smutný úsměv. „To má pravdu. Mám smutné oči už dva roky.“
„Chcete mi říct něco o své Emě?“
A Martin mi vypráví. O holčičce, která milovala kreslení, čtení pohádek a stavění bunkrů ze starých kartonových krabic. O tom, jak se každý večer dívala z okna a počítala hvězdy. O tom, jak ji učil jezdit na kole na dvorku a jak se smála, když spadla do hromady podzimního listí.
„Měla tu samou živou fantazii jako vaše Emi,“ říká. „Vymýšlela si příběhy o vílách, které bydlí ve starém javorru. Říkala, že jí tam občas mávají.“
„V tom javorru za domem?“
„Ano. To byl její oblíbený strom. Sedávala pod ním a kreslila. Dokonce jsme jí tam postavili malou dřevěnou lavičku.“
Vzpomínám si na malou lavičku, kterou jsme našli pod stromem, když jsme se nastěhovali. Mysleli jsme si, že ji tam nechal někdo náhodou.
„Ta lavička tam pořád je,“ říkám.
„Vím. Často na ní sedím, když… když si přijdu vzpomenout.“
„A proto stojíte za stromem.“
„Ano. Omlouvám se, že jsem vás nepřipravil. Nechtěl jsem narušit váš život. Jenom… potřebuju to místo. Je to jediné místo, kde se cítím Emičce blízko.“
Rozumím mu. Ztratit dítě je něco, co si nedokážu ani představit. A představa, že by někdo cizí žil v místech, která jsou spojená s mými nejdražšími vzpomínkami na dceru, by byla skoro nesnesitelná.
„Co kdybychom se domluvili?“ navrhuju. „Můžete přicházet, ale možná bychom vám mohli vyhradit nějaký čas, kdy nebude Emi doma. Nechci, aby se bála.“
„To by bylo moc milé.“
„A možná… možná byste nám mohl o svojí Emě něco povídat. Naše Emi má ráda příběhy.“
Martin se na mě podívá s překvapením. „Myslíte to vážně?“
„Ano. Smrt je součást života a děti by o tom měly vědět. A možná by Emi ráda slyšela o holčičce, která bydlela v jejím pokoji a hrála si na stejných místech jako ona.“
Když se Tomáš s Emi vrátí, vysvětlím jim situaci. Emi poslouchá s velkými očima.
„Takže ten smutný pán ztratil svoji holčičku?“ ptá se.
„Ano, zlatíčko.“
„A proto je smutný?“
„Ano.“
Emi se zamyslí. „Můžu mu dát obrázek? Aby nebyl tak smutný?“
A tak začíná neobvyklé přátelství. Martin přichází jednou týdně, vždycky v sobotu odpoledne, když Emi spí. Sedí si na lavičce pod javorrem a my s Tomášem si s ním povídáme. Postupně nám vyprávívá vzpomínky na svou dceru a my mu vyprávíme o naší Emi.
A Emi mu kreslí obrázky. Ne už jako postavy, která sleduje dům, ale jako přítele, který přichází na návštěvu. Kreslí ho s úsměvem a v pestrých barvách.
„Myslíš, že jeho holčička vidí moje obrázky tam v nebi?“ ptá se mě jednou.
„Myslím, že ano,“ odpovídám. „A myslím, že ji dělají šťastnou.“
Minulý týden nám Martin přinesl fotografii své Emy. Seděla na té samé lavičce, kde teď sedává naše Emi, a kreslila obrázek. Na fotografii se usmívá přímo do objektivu.
„Vypadá jako naše Emi,“ řekla Emi, když jí fotku ukázala.
„Ano, trochu ano.“
„Myslíš, že byly kamarádky, kdyby se potkaly?“
„Určitě.“
A možná se potkaly. Možná se dětské duše potkávají způsobem, kterému my dospělí nerozumíme. Možná proto Emi tak přesně věděla, že tam někdo je. Možná proto nakreslila tak detailní obrázky muže, kterého nikdy pořádně neviděla.
Nebo možná je to jen náhoda. Ale někdy jsou náhody způsob, jak nám život ukazuje, že i v nejtragičtějších příbězích může být kousek naděje.
Martin už nevypadá tak smutně jako na začátku. Stále truchlí – a vždy bude. Ale našel způsob, jak svou lásku k dceři prožívat tak, že to nepřináší strach, ale porozumění.
A naše Emi se naučila, že někdy jsou lidé smutní z vážných důvodů. Ale že malé gesto laskavosti může udělat velký rozdíl.
Její nejnovější obrázek ukazuje dva domy. V jednom bydlíme my, ve druhém bydlí „holčička v nebi“. A mezi těmi domy je most z duhy, po kterém chodí postavičky tam a zpět.
„To proto, aby se mohly navštěvovat,“ vysvětlila mi.
Možná má pravdu. Možná existují mosty, které nevidíme, ale které přesto spojují světy.
A možná nejdůležitější mosty stavíme my sami – z empatie, porozumění a ochoty naslouchat i těm nejnečekanějším příběhům.
