Článek
Ale tentokrát to nešlo. Nešlo mlčet, když jsem ležel na nemocničním lůžku, napojený na kapačky, s potrhanou ledvinou a čtyřmi zlomenými žebry – a někdo na druhém konci telefonu mi řekl: „Bez dostatečného důkazu nemůžeme pojistné plnění schválit.“
Zírám na tu větu dodnes. A pokaždé si vybavím, jak jsem se ten den cítil – zraněný, bezmocný… a naštvaný.
Den, který začal jako každý jiný
Byl pátek. Klasický říjnový den. Ráno mlha, odpoledne trochu slunce. Do práce jsem jel na kole, jak to dělám už roky. Trasa známá, helma na hlavě, světla zapnutá. Projížděl jsem kolem areálu jedné firmy, když to přišlo.
Na vedlejší silnici vyjížděla dodávka. Nezastavila. Vjela přímo přede mě.
Nestihl jsem vůbec zareagovat. Srazil mě nárazník, pak jsem letěl několik metrů. Přistál jsem zády na asfaltu a zůstal ležet. Nepamatuju si, jestli jsem křičel. Ale pamatuju si bolest. A tu chladnou, vlhkou silnici pod sebou.
V sanitce
Záchranku zavolal svědek. Mladý kluk, který šel kolem. Prý mě slyšel dopadnout. Záchranáři byli rychlí. Napojili mě, uložili do vakuové matrace. Někdo z nich měl připevněnou malou kameru na vestě – později jsem zjistil, že to je běžné.
V nemocnici CT, kapačky, vyšetření. Výsledky: natržená ledvina, čtyři zlomená žebra, otřes mozku. Zůstával jsem minimálně týden. Práci jsem na měsíc musel odložit. A můj kolo bylo na odpis.
Ale díky bohu jsem byl naživu.
Pojištění – moje jistota, myslel jsem si
Měl jsem úrazové pojištění u velké známé pojišťovny. Každý měsíc jsem platil slušnou částku, protože jsem si říkal, že „co kdyby“. A tohle byl přesně ten den. Tohle bylo to „kdyby“.
Zavolal jsem jim tři dny po úrazu. Byl jsem ještě v nemocnici. Všechno jsem jim popsal – místo, čas, diagnózy. Poslal jsem lékařskou zprávu, kopii záznamu od policie, svědeckou výpověď. Všechno.
Odpověď přišla o dva dny později e-mailem:
„Vaše událost zatím nelze vyhodnotit jako prokazatelný pojistný případ, dokud nedoložíte přímý důkaz o mechanismu úrazu.“
Přímý důkaz? Co to je? Ptám se. Telefonuji. Spojují mě s operátorem. Ten mi říká, že „nepostačuje lékařská zpráva“, že „nemají vizuální materiál“, že „je nutné doložit přímý popis průběhu“. Jinými slovy – video.
Záznam ze sanitky
V tu chvíli si vzpomenu na kameru záchranáře. Píšu záchranné službě. Odpovídají mi, že záznam existuje, ale že ho mohou poskytnout pouze s mým písemným souhlasem. Zařídím papíry. Po týdnu dostávám nahrávku.
Trvá šest minut a padesát dva vteřin. Je na ní všechno: můj pád, první kontakt se záchranáři, moje dýchání, bolestivý výkřik, i popis svědka. Video předávám pojišťovně.
Reakce? Otočka o sto osmdesát stupňů
Do tří dnů mi přichází další e-mail. Ton už je jiný:
„Na základě doplněné dokumentace vám přiznáváme pojistné plnění v plné výši, a to za hospitalizaci, trvalé následky a pracovní neschopnost.“
Částka? Přes 150 tisíc korun.
Díky bohu. Ale stejně si říkám – musel jsem vážně poslat video, kde brečím v bolestech, abych dostal to, na co mám právo?
Co mě to naučilo
Nejde jen o peníze. Jde o důstojnost. O princip. O to, že ve chvíli, kdy jste zranění, v nejhorším stavu, kdy potřebujete pomoc – vám někdo řekne, že to není dost.
Začal jsem si víc číst pojistné podmínky. Všímat si slov jako „přímý důkaz“ nebo „neprokazatelné plnění“. Přemýšlím, kolik lidí tohle vzdá. Kolik nemá čas, sílu nebo odvahu jít dál.
Moje rada?
Nečekejte, že když platíte pojištění, máte automaticky klid. Mějte kopie všeho. Foťte si dokumentaci. Ukládejte si lékařské zprávy. A pokud existuje nějaký záznam – zjistěte, jak ho získat. Ne proto, že byste chtěli podvádět. Ale proto, že pravda někdy nestačí. Musí být nahraná.
