Článek
Byl na konci vesnice, zarostlý břečťanem, praskliny ve zdi, půda zavátá prachem a starým hmyzem. Ale něco na něm mě přitahovalo.
Jako by měl paměť.
Když jsme začali s rekonstrukcí, čekala nás spousta překvapení – křivé trámy, skrytá vlhkost, myší hnízdo za kamny.
Ale nic z toho se nevyrovnalo tomu, co jsme objevili za zdí v obýváku.
Bylo to během bourání příčky, kterou jsme chtěli posunout.
Manžel narazil kladivem na dutý prostor.
Uvnitř byl starý skleněný demižon zabalený do hadrů. A v něm svinutý list papíru, zaprášený, zažloutlý.
Na první pohled šlo o dopis.
Ruční písmo, trochu roztřesené.
Psané pečlivě, jako by autor věděl, že bude čten po letech.
Začínal slovy:
„Jestli tohle někdo čte, pak už tu nejsem. Ne proto, že bych utekl. Ale proto, že mě nikdo nehledal.“
Dál popisoval svůj život v domě – osamělý muž, jménem Emil K.
Žil tu v 60. letech. Nikdy se neoženil, neměl děti.
V dopise psal o tom, že slyší v noci kroky po půdě, i když ví, že je sám. Že nachází předměty přemístěné. Že ho někdo sleduje, ale nikdo jiný tomu nevěří.
„Říkali, že jsem paranoidní. Ale vím, že to, co tu je, nechce, abych odešel.“
Dopis končil podivně:
„Dnes v noci naposled. Buď mě to nechá jít, nebo se stanu součástí tohoto domu. Pokud se mi to nepodaří, prosím – až to najdete, věřte mi. Nejsem blázen.“
Zatajila jsem dech.
Nevěděla jsem, co si myslet.
Manžel se pousmál, prohodil něco o starém podivínovi s bujnou fantazií.
Ale mě něco nahlodávalo.
Začala jsem pátrat.
Obecní kronika, archivní materiály, pamětníci.
A skutečně – Emil K. existoval.
Byl zapsán jako poslední majitel domu před tím, než připadl státu.
Oficiálně „odjel do ciziny“, ale žádné stopy o vycestování neexistovaly.
Ani žádné dědictví. Ani žádné svědectví o jeho odchodu.
Prostě zmizel.
Od té doby na dům nahlížím jinak.
Někdy, když jsem sama, slyším slabé zaskřípání dřeva, kroky, které by tam být neměly.
A hlavně – vždy, když zhasnu světlo v obýváku, mám pocit, že nejsem sama.
Možná to je jen sugesce.
Možná jsme opravdu našli vzkaz člověka, který se psychicky zhroutil.
A možná…
…možná se Emil nestal součástí stěn, ale paměti toho domu.
A ta se právě probouzí.
Některé zdi si pamatují víc, než bychom chtěli.
A některé věci je lepší nevyrážet kladivem.
