Článek
V mém případě šlo o místo. Rozpadlý skleník. Napůl zarostlý mechem, s rozbitými tabulkami a bílými záclonami, které se v něm neměly jak vzít. Vždycky jsem se v tom snu procházela mezi květinami, které jsem nikdy nepoznávala – vysoké, podivné, modrofialové, s okvětními lístky jako hedvábí. Vzduch byl cítit jako po dešti, i když nepršelo. Vždycky jsem se ve snu zastavila u velkého dřevěného stolu, na kterém leželo fotoalbum. Nikdy jsem ho ale nestihla otevřít. Vždycky mě něco probudilo – zvonek, auto na ulici, noční sms.
A pak jednoho dne přišla zásilka.
Žádné jméno odesílatele. Jen moje adresa a jednoduchý štítek:
„Doručit osobně – pro Elišku.“
Neobjednala jsem si nic. Nečekala jsem balík. Ale protože jsem byla doma a zvonil kurýr, prostě jsem to převzala.
Uvnitř byla jednoduchá, hnědá krabice a v ní… album. Staré, koženkové, vázané provázkem. A jakmile jsem ho otevřela, ztuhla jsem.
První fotka: rozpadlý skleník. Přesně ten ze snu. Dveře pootevřené, tráva prorůstající dovnitř, sloupky se šupinami laku.
Další: bílé záclony vevnitř, jak se vlní. Jako by někdo právě prošel.
Pak květiny. Ty samé, co jsem vídala ve snu – podivně nepozemské, s barvami, které jsem nikde jinde neviděla. Dokonce i stůl – ten starý, dřevěný – byl zachycený na čtvrté stránce. A na něm… to samé album. Jako by někdo vyfotil můj sen zvenčí.
Nešlo o digitální koláž. Byly to klasické fotografie, mírně vybledlé, s texturou starého filmu. Reálné. Hmatatelné.
Ale co bylo nejděsivější?
Poslední fotka.
Já. Stojím ve skleníku. Otočená zády. Dívám se na záclony.
A přísahám – v tom snu jsem přesně takhle stála. Ve stejné póze. Ve stejných šatech. Jenže… tu fotku nemohl nikdo pořídit. Nikdy jsem v tom místě nebyla. Nikdy jsem tam nebyla fyzicky.
A přesto jsem to byla já.
Trvalo mi několik hodin, než jsem se odvážila album znovu otevřít. Mezitím jsem projela internet – žádné objednávky, žádné podezřelé transakce, nikdo, kdo by mi něco podobného posílal. Rodiče? Ne. Přátelé? Tihle by na něco takového neměli trpělivost. Bývalý? Ani omylem. Neměli jsme kontakt.
Přemýšlela jsem, jestli mě někdo nesleduje, nepozoruje ve spánku, nehraje si se mnou. Ale jak by někdo mohl vyfotit něco, co se dělo jen v mé hlavě?
Když jsem album otevřela podruhé, zjistila jsem něco děsivějšího.
Přibyly další dvě fotky.
Jedna zachycovala mě, jak sedím na gauči a držím to album. Druhá… byla tmavá, ale zřetelně v ní byla kamera. Umístěná někde za mnou, mezi knihami.
Ztuhla jsem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se na mě něco dívá. Něco, co ví, co sním. Co mě pozoruje zevnitř.
Zavolala jsem kamaráda, který dělá do techniky. Přišel hned. Prohlédl byt, hledal odposlechy, kamery, cokoliv. Nenašel nic.
A album? Fotky tam stále byly. Jenže ta poslední – ta s kamerou – už chyběla.
Od té chvíle jsem měla pocit, že se realita začíná ohýbat. Ve snech jsem se už nedostala do skleníku – ale do jiných míst. A další den ráno mě vždy čekaly nové fotky v albu. Zachycovaly přesně to, co se mi zdálo. Jak jsem šla po schodech, jak jsem hledala někoho ve sklepě, jak jsem se dívala z okna na úplně cizí ulici.
Vždy jsem na fotkách byla. A vždy mi byl zády někdo jiný – rozmazaná postava, někdy dítě, jindy žena. Nikdy jsem neviděla její tvář.
Až do včerejška.
Když jsem včera v noci otevřela album, na poslední stránce byla jediná fotka. Zblízka. Jasně zaostřená.
Byla to moje matka.
Měla stejný výraz jako na fotce z mého dětství, která leží u mě na nočním stolku. Ale její pohled mířil přímo do objektivu.
A pod fotkou bylo napsáno:
„Tohle všechno si pamatuješ. Jen jsi to zavřela.“
Nevím, kdo mi album poslal. Nevím, jestli je to vtip, pokus o manipulaci, nebo něco, co nedokážu pochopit. Ale vím jedno:
Ty sny nejsou jen sny.
A někdo – nebo něco – chce, abych si všechno znovu vybavila.
