Článek
Když jsem mu to oznámila – dvě čárky na testu, roztřesený hlas, oči plné nejistoty – podíval se na mě a… usmál se.
Široce. Upřímně. Téměř s dojetím.
„To je skvělá zpráva,“ řekl. „Věděl jsem, že se to stane. Že to tak má být.“
Objal mě, silně, jako by mě nechtěl nikdy pustit. A na pár dní jsem tomu věřila. Že jsme v tom spolu.
Jmenoval se David. Byli jsme spolu přes rok. Nic výstředního – klidný, trochu tichý, ale vždy pozorný. Pracoval jako IT specialista na volné noze, měl svůj rytmus, své zvyky. Nebyl to typ, co by mluvil o budoucnosti, ale ten den o ní mluvil.
„Přestěhujeme se. Někam, kde bude klid. Možná do domečku u lesa,“ řekl.
A pak… zmizel.
Doslova.
Začalo to malými signály. Neodepsal na zprávu. Nezvedl telefon. Ale říkala jsem si – práce. Nebo něco se stalo.
Druhý den jsem jela k němu. Zvonek nefungoval. Dveře byly zamčené. V oknech tma.
Počkáš den. Pak dva. Pak začneš volat kamarádům.
„Jo, David? Neozval se ani nám.“
„Měl nějaký problém s bývalou… Ale to už je prý dávno.“
„On byl vždycky trochu… zvláštní.“
Začala jsem se bát. Volala jsem na policii.
Oficiálně – dospělý člověk může zmizet, když chce. Žádný zločin.
Ale v mém těle už rostl nový život.
A David zmizel hned poté, co se o něm dozvěděl.
Začala jsem pátrat sama. Prohrabala jsem věci, které u mě nechal. V diáři měl pár podivných poznámek – šifry, jména, slova napsaná pozpátku.
Našel se i záznamník. Starý, na kazety. A na jedné z nich nahrávka jeho hlasu:
„Jestli to někdy slyšíš… asi jsem to nezvládl. Jsou věci, které ti nemůžu říct. Ale to dítě… možná to byla moje jediná šance něco napravit.“
„Neboj se. Někdo tě najde. A možná ti poví víc.“
Slzy mi stékaly po tváři.
Co měl napravit?
A proč o mně mluvil, jako by už věděl, že odejde?
Pár týdnů jsem žila mezi bolestí, vztekem a naprostým chaosem.
A pak, jednoho večera, zazvonil u dveří neznámý muž.
Měl na sobě kabát promočený deštěm. V ruce držel malou obálku.
„Jste slečna Klára?“
Přikývla jsem.
Podal mi obálku a řekl: „Tohle vám David chtěl dát. Ale… nešlo to jinak.“
A odešel. Nestihla jsem se zeptat, kdo je. V obálce byl jen jeden list papíru.
Rukou psané:
„Narodil jsem se dvakrát. A pokaždé jsem něco ztratil. Ale tebe jsem nechtěl ztratit. A to dítě už vůbec ne.
Vím, že to nechápeš. Ani nemůžeš. Ale jednoho dne budeš vědět víc.
Jen… dej mu jméno po mně.“
Zachvěla jsem se. Ne vědomím, že jsem sama. Ale pocitem, že něco většího, nepojmenovatelného, stálo za jeho odchodem.
A taky vědomím, že někde v jeho minulosti byla chyba, dluh, osudová stopa, před kterou mě chtěl uchránit.
Narodil se syn.
Dala jsem mu jméno David.
A přestože někdy v noci slyším ve snech hlas, který říká věci, jež si nepamatuju, vím jedno:
Zmizel proto, aby naše dítě mohlo jednou přijít na svět bez břemene, které on sám nesl.
Ale až se jednou David zeptá, kde je jeho otec –
řeknu mu pravdu.
Takovou, jakou ji znám.
A nebo tu, kterou si ještě musíme společně poskládat.
