Článek
„Co je?“ zeptala jsem se ospale a natáhla ruku po sklenici vody na nočním stolku. „Hele, minulou noc jsi zase mluvila ze spaní,“ řekl opatrně, jakoby se bál mé reakce. „Ale tentokrát to bylo… jiné. Říkala jsi věci, které jsi podle mě nikdy nezažila. Mluvila jsi o místech, kde jsi nikdy nebyla, o lidech, které neznáš.“
Když podvědomí promlouvá cizím hlasem
Somniloquie, neboli mluvení ze spaní, není neobvyklý fenomén. Podle odborníků se vyskytuje až u poloviny dětí a asi u pěti procent dospělých. Většinou jde o nesouvislé mumlání nebo krátké věty související s aktuálními zážitky nebo starostmi. Ale to, co Martin popisoval, znělo jako něco úplně jiného.
„Mluvila jsi o nějakém domě u jezera s modrými okenicemi,“ pokračoval Martin, zatímco pozoroval můj výraz. „Říkala jsi, že tam bydlí paní Eliška a že má kočku jménem Mourek. Pak jsi zmiňovala nějakou cestu lesem a mostík přes potok.“ Cítila jsem, jak se mi sevírá žaludek. Nic z toho mi nepřipadalo povědomé, a přesto… bylo tam něco. Slabý otisk vzpomínky, který se mi nedařilo uchopit.
Záhada dědičné paměti
Rozhodla jsem se zavolat babičce. Možná by věděla, jestli tyto detaily nějakým způsobem souvisejí s naší rodinou. Její reakce mě překvapila. „Jaký dům u jezera?“ zeptala se rychle. Když jsem jí popsala Martinovu verzi mých nočních monologů, na druhé straně linky nastalo dlouhé ticho.
„To je nemožné,“ šeptala nakonec. „Popisuješ dům mé tety Elišky. Zemřela, když ti byly dva roky. Bydlela u Máchova jezera, měla modré okenice a kočku Mourka. Jak to můžeš vědět?“ Babiččin hlas se chvěl vzrušením i obavami. „Nikdy jsme ti o ní nevyprávěli, protože jste se nikdy nepoznaly. Byla to taková… komplikovaná příbuzná.“
Genetická paměť nebo náhoda?
Vědecká komunita se dlouhodobě zabývá otázkou, zda si můžeme nést vzpomínky našich předků v genech. Epigenetika, obor zkoumající dědičné změny v expresi genů, naznačuje, že traumatické zážitky předchozích generací mohou ovlivnit jejich potomky. Ale může se tato „dědičná paměť“ projevit i jako konkrétní vzpomínky na místa a lidi?
Babička mi vyprávěla více o tetě Elišce. Byla nejmladší ze tří sester a žila odděleně od zbytku rodiny kvůli nějakému dávnému konfliktu. „Měla dar,“ řekla babička opatrně. „Věděla věci, které vědět neměla. Rodina to považovala za podivné, proto se s ní přestali stýkat.“ Podle babičky jsem po ní zdědila nejen podobu očí, ale možná i něco víc.
Noční návštěvy z minulosti
Martin začal zaznamenávat mé noční monology. Téměř každý týden jsem ve spánku vyprávěla příběhy z míst, kde jsem nikdy nebyla. Mluvila jsem o starém mlýně s rozbitým kolem, o kapličce na křižovatce lesních cest, o malé hospodě s dubovými stoly a číšníkem jménem František.
Postupně jsem začala tyto místa vyhledávat. S Martinem jsme jezdili po okolí a snažili se identifikovat lokace z mých snů. Několikrát jsme skutečně našli místa odpovídající mým popisům. Starý mlýn existoval – byl to zaniklý mlýn u Doksan, zbořený před dvaceti lety. Kaplička stála přesně tam, kde jsem říkala, jen byla zpustlá a zarostlá křovím.
Když se sen stává realitou
Nejpřekvapivější bylo objevení té hospody. Našli jsme ji v malé vesnici, kam jsem nikdy předtím nejela. Dubové stoly tam skutečně stály a starý hospodský se jmenoval František – jen už byl v důchodu a hospodu provozovala jeho dcera. „Vaše babička sem často chodívala,“ řekla mi, když jsem se představila. „Eliška Nováková. Byla to zvláštní žena, ale hodná. Vždycky seděla u okna a pozorovala les.“
Zjistila jsem, že teta Eliška navštěvovala všechna místa, o kterých jsem ve spaní mluvila. Byly to její oblíbené lokality, místa kde trávila čas, když potřebovala klid. Možná právě proto se mi dostávaly do snů – nesla jsem v sobě otisk jejích vzpomínek, její spojení s těmito místy.
Věda versus intuice
Psychologové by pravděpodobně vysvětlili můj případ jako kombinaci náhod, podvědomého vnímání a působení sugesce. Možná jsem někde zaslechla zmínky o těchto místech, aniž bych si to uvědomila, a mé podvědomí je pak zpracovalo během spánku. Možná šlo skutečně jen o řadu náhod.
Ale čím víc jsem se o tetě Elišce dozvídala, tím víc jsem cítila, že mezi námi existuje spojení, které věda zatím nedokáže vysvětlit. Lidé, kteří ji znali, mi říkali, že jsem jí podobná nejen vzhledem, ale i způsobem, jak se dívám na svět, jak vnímám atmosféru míst a dokážu cítit jejich „ducha“.
Dědictví, které se nedá odmítnout
Dnes už můj noční mluvení nepovažuji za problém, ale za dar. Možná skutečně nesu v sobě část Eliščiny paměti, možná je to jen můj způsob, jak se připojit k rodinné historii, o které jsem nikdy nevěděla. Martin si na mé noční monology zvykl a někdy dokonce čeká, co zajímavého mu tentokrát řeknu.
Nedávno jsem ve spaní mluvila o zahradě plné levandule a malém domku s červenou střechou. Babička mi potvrdila, že teta Eliška skutečně měla takovou zahradu. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že to místo hledat nebudu. Některé vzpomínky, i ty zdědění, je lepší nechat tam, kde patří – v říši snů a nočních příběhů.
Možná je to způsob, jakým mi teta Eliška ukazuje svět, který opustila dávno předtím, než jsem se narodila. Možná je to jen můj mozek, který si hraje s fragmenty informací. Ale každopádně se cítím být součástí něčeho většího – příběhu, který začal dávno před mým narozením a možná bude pokračovat i po mé smrti, v snech někoho dalšího z naší rodiny.
