Článek
Vyrůstal jsem s mámou, která si prošla těžkým dětstvím, a s babičkou, která nás držela nad vodou. Dědečka jsem nikdy nepoznal — prý zemřel krátce po narození mámy. Aspoň to se u nás říkalo.
Když babička zemřela, bylo mi dvaatřicet. Prohledával jsem její půdu kvůli starým knihám a rodinným fotkám, které si chtěla moje sestra zarámovat. Mezi krabicemi s vánočními ozdobami a polorozpadlou harmonikou jsem našel starou plechovou krabici. Byla zavřená gumičkou a obtočená šňůrkou, jako by ji někdo kdysi pečlivě zabalil… a pak na ni navždy zapomněl.
Dopisy, které mě donutily sednout si
Krabice obsahovala několik desítek dopisů. Byly psané anglicky, s americkými známkami. První měl datum 1964, poslední 1972. Odesílatel: Richard Keller, New York.
Nechápal jsem to. Richard Keller? Nikdo v naší rodině takové jméno nenosil. Ale když jsem otevřel první dopis, přeběhl mi mráz po zádech.
„Milá Anno,
nemohu přestat myslet na ten srpnový večer na nádraží. Víš, že jsem tě neměl nechat jít…“
A dál to pokračovalo: „doufám, že se o dítě postaráš, ale pokud budeš někdy potřebovat pomoc, napiš…“
To dítě byla moje máma. A ten muž? Ten, o kterém nám babička nikdy neřekla jediné slovo.
Dědeček z New Yorku
Strávil jsem večery luštěním dopisů a skládáním příběhu. Moje babička se v 60. letech seznámila s Američanem, který tady pracoval jako technik pro filmovou produkci. Strávili spolu několik měsíců, zamilovali se, ale ona nakonec zůstala — kvůli rodičům, kvůli studiu, kvůli dítěti, o kterém prý Richard ani nevěděl, že se narodilo.
Nebo možná věděl, ale ona ho nechtěla zatahovat. Dopisy byly čím dál zoufalejší, ale zároveň plné citu. Některé obsahovaly fotky, razítka, pohledy z Ameriky. V jednom dokonce přiložený šek — nikdy neproplacený.
Hledání v digitálním světě
Kdyby se to stalo před dvaceti lety, možná bych zůstal jen u domněnek. Ale dnes existuje internet. A tak jsem zkusil hledat — jméno, adresu, rok narození.
A opravdu jsem našel. Richard Keller zemřel v roce 1999. Měl jednoho syna, narozeného v roce 1973. Jeho jméno: Daniel Keller. A světe div se — byl to úspěšný architekt. Měl firmu v Bostonu, pár rozhovorů na YouTube, veřejný LinkedIn. Nešlo o žádného hollywoodského milionáře, ale rozhodně někoho, kdo si v životě vedl dobře.
A taky měl rodinu.
Napsal jsem. A on odpověděl
Nechtěl jsem žádné peníze, žádné uznání, jen vědět. Napsal jsem Danielovi krátký mail, přiložil jsem fotku dopisů a jednu fotku babičky z mladých let.
Odpověděl za dva dny.
„Tomáši,
myslím, že jste můj bratranec.“
Byla to věta, u které jsem měl slzy v očích. Po všech těch letech — tajemství, mlčení, nevyřčené věci — někdo na druhém konci světa seděl, četl slova mé babičky a cítil to samé, co já: zvláštní směs smutku a vděčnosti.
Setkání
O půl roku později jsme se potkali. Ne v Americe, ale v Praze. Daniel přiletěl se svou dcerou. Přinesl mi kopii jedné fotky svého otce, kde drží v ruce jakýsi šperk — a já ztuhl, protože jsem ten přívěsek znal. Ležel roky ve šperkovnici mojí mámy, ošoupaný, bez řetízku. Nikdy nevěděla, odkud je. Jen jí ho jednou dala babička se slovy: „Tohle si nech. Patří ti.“
Co všechno víme, a co všechno zůstává skryto
Od té doby jsme s Danielem v kontaktu. Ne každý den, ne jako bratři, kteří spolu vyrůstali. Ale jako lidé, kteří si uvědomují, že někdy nás naše rodiny chrání až příliš — a že i největší tajemství může být ve skutečnosti mostem.
Když jsem jednou ukázal ty dopisy svojí mámě, dlouho mlčela. A pak jen řekla:
„Kéž bych to věděla dřív. Ale děkuju, že jsi to našel.“
A já dodnes věřím, že babička tu krabici nezapomněla. Jen čekala, až budeme připraveni.
