Článek
Já seděla naproti, na semišovém gauči, kde se člověk nemůže pohodlně opřít, aby to nevypadalo, že má „obranné držení těla“.
Přišla jsem za ním, protože jsem se cítila vyčerpaná. V práci, v rodině, ve vztazích – všude jsem narážela. Ne na zdi, ale na… lidi.
Někdo mi přikazoval. Někdo manipuloval. Někdo rozhodoval za mě. A já jsem – podle něj – „měla problém to přijmout.“
První náznaky
Už na druhé sezení přišel pozdě. Pět minut. Pak deset. Tvářil se, že se nic neděje. Když jsem jednou nenápadně poznamenala, že za svoje peníze bych ráda celých 50 minut, usmál se a řekl:
„Aha. Kontrola. Další projev odporu k autoritě.“
Když jsem nesouhlasila s jeho výkladem mého vztahu s matkou, poznamenal, že „je to klasická defenziva – neunesete, když někdo definuje váš vnitřní svět“.
„Máte potíže se smířit s tím, že někdo ví víc než vy.“
V tu chvíli jsem pochopila, že tohle není terapie.
To je vztah mocenský.
A já už přesně věděla, odkud tuhle dynamiku znám – z práce, z dětství, ze všech těch situací, kdy někdo tvrdil, že mi rozumí, a přitom mě vůbec neposlouchal.
Na čtvrtém sezení jsem mu řekla, že cítím napětí.
Odpověděl: „To je přenos. Typické.“
Na pátém jsem řekla, že asi přestanu docházet.
Zapsal si to a řekl: „Útěk. Typické.“
Odešla jsem
Bez hádky. Bez dramat. Jen jsem přestala chodit. Vymazala číslo. Přišlo mi to jako selhání – ne jeho, ale moje. Jako bych zase něco „nezvládla“.
Ale zároveň jsem cítila klid.
A ten byl nový.
A pak přišel e-mail
Skoro po roce. Od jiné klientky. Znaly jsme se přes sociální skupinu, kde jsme obě kdysi řešily terapii.
Napsala mi stručně:
„Pamatuješ toho psychologa? Vyhodili ho. Porušení etiky. Vztah s klientkou. Manipulace, nátlak, překračování hranic. Zavedli interní šetření.“
Seděla jsem s telefonem v ruce a bylo mi… zvláštně.
Ne překvapeně.
Ne zadostiučinění.
Spíš tichý souhlas s vlastním instinktem.
Ne, nemám problém s autoritami. Mám problém s těmi, kdo si autoritu pletou s mocí bez odpovědnosti.
Co jsem si z toho odnesla?
- Terapie není diktát.
Pokud vás terapeut neposlouchá, ale jen vás definuje, běžte. To není léčba – to je gaslighting s certifikátem. - Odborník nerovná se automaticky zdravý člověk.
Znalost technik neznamená, že je umí používat zodpovědně. Terapeut, který má potřebu vyhrávat, není terapeut. Je to hráč. - Když tě někdo přesvědčuje, že „máš problém s autoritami“, zeptej se: Nevadí mu jen to, že neposloucháš bez odporu?
Dnes?
Dnes chodím k jiné terapeutce.
Mluví tiše. Ptá se. Často řekne: „Tohle nevím, pojďme to zkoumat spolu.“
A to je ten rozdíl. Nechce mít pravdu. Chce mi pomoct najít moji.
Závěr?
Občas vám někdo řekne, že se neumíte podřídit.
Ale to neznamená, že se bráníte autoritám.
Možná jen víte, kdy je ten člověk před vámi autorita – a kdy jen někdo, kdo zneužívá své místo, protože se nikdy nenaučil být v rovnocenném vztahu.
