Článek
V blízké době nejspíše ne. Celé to však nutí k jistému zamyšlení.
Sílící hlasy o potřebě určité vojenské angažovanosti civilního obyvatelstva jsou v kontextu nemilého světového dění opodstatněné a logické. Člověka, kterého by se taková případná činnost životně dotkla pravděpodobně napadne, proč by měl někde něco bránit. Samozřejmě je zde jasný cíl obrany své země a území, kde můžeme v jistém rámci svobodně fungovat. Něco jiného jsou však ideje, povýšenost, politický a klientelistický systém jako nedílná součást naší nynější státnosti. Copak by různé menšiny, lidé ze socioekonomicky hůře postavených rodin, žadatelé o sociální příspěvky hodiny čekající na úřadech, jedinci v exekucích a insolvenci měli náladu jít někde vlastním tělem bránit to, co denně žijí? Copak je samotné český stát natolik brání? Nejistota a opovržení jsou hodnoty, za které se jistě vyplatí riskovat svůj jediný život.
V reakci na pochopitelný strach se samozřejmě objevuje množství nekompromisních názorů kritizující mládež a jiné skupiny za svůj rezervovaný či až odmítavý postoj k možnému narukování. Několik názorů z diskuze u odkazovaného článku krásně shrnuje jeden takový myšlenkový proud:
- „Opečovávaná a rozmazlovaná generace, které se ze všech stran podsouvá, že má samá práva a žádné povinnosti ani jinak odpovídat nemohla, protože by to bylo proti jejich chápání světa.“
- „Stačí jedna věta a mamánci jsou vyděšení k smrti. Vojna měla něco do sebe. Samozřejmě, že nepřipravila kluky úplně na válku, ale nebyli tak odstřiženi od reality, jako tyto generace.“
- „No jasně, vypěstovali jsme si PC lenochy, co jste čekali?“
- „Samozřejmě, válku nikdo nechce, nikdo nechce posílat své děti do bojů. Ale zapomnělo se na národní hrdost, osobní statečnost, empatii… To kluci u stříleček nepochopí.“
Díky za pochopení, vidíme se na frontě.
Jsou to právě ti maloměští demokrati vychovaní devadesátými léty, trpící nebo krmící klientelismus a mafiánské praktiky, zastávající roli domnělých morálních majáků, vychovávající generaci aktivních mladých lidí v duchu pospaného systému. Kam půjdou oni? Půjdou bránit současný systém, který dělí občany do různých kategorií? V duchu neoliberálním zaklekává nižší vrstvy a dotuje ty vyšší? Ve Švajcu a Jižní Americe se už třesou na jejich těžce vydělané peníze majitelé prázdninových vil a resortů.
Menší šťastlivce přijde na frontu rozveselit například Tomáš Klus a Lucie Bílá se svými motivačními písněmi. V duchu Havlově vstříc letícím dronům. Pošleme dárek Putinovi dříve, než k nám přiletí ten jeho. Co na tom, že průměrná délka života vojáka na rusko-ukrajinské frontě jsou pouhé čtyři hodiny. Ve finále je to asi milejší osud než jakýkoliv frontový koncert naší popkultury.
Za co by tak tedy stálo bojovat? Nejsme jako Ukrajinci, kteří svojí obranou proti ruskému imperialismu a fašismu úspěšně završují staletí narušovaný národně obrozenecký proces. Nejsme jako Rusové oplakávající buď krajně pravicového nacionalistu Navalného, nebo oslavující současného fašistu gosudara Putina. Více než tisíciletá česká státnost je něco, co má smysl zachovat. Ale za všechny ty Fialy, Bendy, Blažky, Rakušany, Jurečky, Jakoby, Graubnery, Babiše a Bakaly (a jejich hodnoty) bych nejraději nikam bojovat nešel. S takovými morálními integritami se těžko buduje vlastenectví nebo jakýkoli pozitivní vztah k současnému establishmentu. Když už, tak by měli jít příkladem a neschovávat se v bunkrech.
Nakonec stejně nikdo pořádně neví, jak se celé nepříjemné světové dění vyvrbí. Třeba se nakonec vůbec nic nestane a budeme moct být nadále opečovávaní a rozmazlovaní. Kdyby ale k něčemu vážnému opravdu došlo, tak nyní neodhadneme, jak se v danou chvíli zachováme. Nechme se překvapit.
Until then.
Life goes on, brah.
Článek původně vyšel na Studentských listech.
