Komentář: Kolonizovaná levice v novém Česku

„Radku (Bartoníčku), prohrál jste volby!“ V tomto duchu se nesla tisková konference ku příležitosti podpisu koaliční smlouvy nastupující vlády Andreje Babiše. Petr Fiala se svými kolegy prohrál a s tím přichází nové pořádky a hodnoty. Hnutí ANO bude mít za úkol korigovat konzervativní revolucionáře a pravicové volnomyšlenkáře, aniž by na tom finančně a personálně tratilo. Opozici nezbyde nic než mlácení do sněmovních lavic. Podobně je na tom i stále osiřelá levice. Pojďme se nad vším společně zamyslet.

Vládní prohlášení nové vlády neobsahuje zvyšování daní. Zároveň ale deklaruje zastropování věku odchodu do důchodu na 65 let a odvodů pro OSVČ, zvýšení rodičovského příspěvku či odmítnutí migračního paktu. Catch-all party jako vyšitá. Role Motoristů a SPD je v koalici v rámci veřejné debaty spíše zesměšňována a prezentována jako vazalská. Postupně se však na venek dostávají možné vládní návrhy, které mohou ztížit život chudým a najednou je jasné, že ANO bude následující čtyři roky částečně stáčeno doprava.

Jestli jsme si za Petra Fialy zvykli na rádoby zodpovědnou pravicovou politiku, může být nyní ještě hůř, pokud se novopečení koaliční partneři nerozhádají. K tomu si přičtěme členství hnutí ANO v evropské frakci Patriotů a vyjde nám z toho buď parodie na americké Republikány, nebo v mezích konzervativní a ekonomicky středopravicová vláda.

Nastupující oligarchický triumvirát Babiš-Strnad-Tykač bude mít možnost pomalu zevnitř měnit českou porevoluční oligarchii. Nejspíše se nedočkáme změn na úrovni Maďarska, protože všichni tři mají jasný zájem setrvat co nejpevněji na západních trzích. S největší pravděpodobností se nezmění ani naše zahraniční politika a přístup ke geopolitice, čímž vláda nové opozici lidově řečeno zavřela pusu. Otazník visí leda nad vlídnějšími vztahy s Čínou a státy BRICS.

Nejhlasitější nářek tak zní ze strany dosluhujících stran a hnutí, tedy ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN. Zoufalé výhružky ruskými tanky a geopolitickou otočkou na Východ nepřesvědčily valnou většinu českých voličů. Stejně zle si vedly i výkřiky demokratického Rudého práva Štítu demokracie. Není se ale čemu divit. Právě ODS je strana, která si vychovala generaci podnikatelů, mafiánů a oligarchů utvářející dnešní klientelistický systém. Z něj také vzešel Andrej Babiš. Kvůli jeho ovládnutí nemá problém chodit přes mrtvoly. Nejen, že se vysměje politickým konkurentům, ale posvítí si i na fungování státu jako takového.

Jak se říká, revoluce požírá své děti. Stejné to je i s tou naší, sametovou. Babiš půjde obdobně jako jiné neliberální režimy po krku různým institucím a neziskovému sektoru. Ne nadarmo po podpisu koaliční smlouvy vychválil Trumpa a jeho zrušení dotačního programu a účinného amerického soft power nástroje USAID. V ohrožení jsou tak nejen skupiny jako Konsent nebo Člověk v tísni, ale i různé sociální služby. Pochybuji, že se dočkáme protestů za zachování nejrůznějších mimovládek poskytující například podporu lidem s duševním onemocněním.

Tradiční levicové strany své místo v nově přenastaveném systému zkrátka nenašli. Sociálně liberálním Zeleným sice nad očekávání vyšel již tradiční pokus o zisk státního příspěvku. Ve spojení s Hřibovými středopravicovými Piráty však nelze hovořit o levicové straně, protože liberál se nutně nerovná levičák. Komunisté se pokusili mobilizovat své voliče s pomocí konceptu drulákovské konzervativní levice, což tvrdě neuspělo.

Co ale zamrzelo nejvíce, je totální propad Sociální demokracie, bývalé ČSSD utvářející již zmíněný porevoluční systém. Ne, že bych nutně litoval aktérů stojících za spojením se Stačilo!. Nejstarší politická strana Českých zemí se v posledních letech namísto reforem fungování a výměn letitých kádrů zmohla pouze na nedotáhnutý rebrand a spolupráci s ideově nekompatibilními subjekty v rámci Stačilo!. Svoji křečovitou agonii by tato strana mohla statečně zakončit několika způsoby.

Prvním je již zmiňovaná změna vnitřního fungování a omlazení struktur, což mi ale přijde nepravděpodobné a v tuto chvíli irelevantní. Druhá možnost je zrušení strany a pohřbení značky SOCDEM na dobu neurčitou. Pakliže se nedokázala adaptovat na nový systém a bez náznaku sebeúcty si léta podkopává vlastní nohy, měla by se odporoučet a svůj prostor přenechat něčemu novému.

Subjektu, který by dokázal autenticky a charismaticky reagovat na „konzervativní MAGA styl“ politiky. Uskupení, jež by se upřímně zajímalo o „dolních deset milionů“ a nebálo by se oživit původní slovník socialistů, na Západě stále užívaný. Objevují se hlasy, že bychom se měli inspirovat levicovým vývojem v Rakousku. Jinde zas, že by se mělo dále stavět na půdorysu Stačilo!. Cestu ale určitě nenabízí jak provaření stoupenci Šmardovské systémové sebranky, volbami zdiskreditovaný Maláčovský oportunismus, tak ani idea nedomyšlené konzervativní levice.

Před levicí však leží velmi důležitá a troufám si říci dlouhodobě přehlížená výzva. A sice nutná reakce na kolonizaci levicové debaty.

Veřejnost se shodne na tom, že se české levicové strany či hnutí se dosud zaměřovaly spíše na problémy různých menšin a lidských práv. Kampaň nového socialistického starosty amerického New Yorku však ukázala, že se levicoví politici musí zaměřit zejména na většinová témata obyčejných lidí. Tím se myslí ceny potravin v supermarketech, extrémní ceny bydlení, nízké mzdy a podobně. Zároveň se nevyhýbá dříve mainstreamovým tématům klimatu, LGBT a identity. Nejsou však hlavním tahounem jeho kampaně a průměrný občan tak není maten problémy, kterým nerozumí, nebo jej třeba z materiálních důvodů nezajímají. K tomu všemu nabízí levicové (až socialistické!) řešení výše popsaného bez nadbytečného moralizování.

Zdá se, že Češi vlastně řeší to samé jako Newyorčané. Rozdíl je v tom, jak Mamdaniho oproti nim vnímají. On sám se prezentuje jako demokratický socialista (nikoliv jako sociální demokrat), který je schopen zmrazit nájmy, zaklekávat na špatné pronajímatele bytů, vytvořit síť městem dotovaných supermarketů, zvýšit pracujícím minimální mzdu a tak dále.

Paradoxně však na tuzemských sociálních sítích Mamdaniho úspěch hojně oslavují voliči, stoupenci a někteří zaměstnanci hnutí STAN, Pirátů, a dokonce i TOP 09. Ani jedna z těchto stran nenabízí levicová řešení všedních problémů. Přesto je jimi Mamdani podporován převážně na základě kulturních témat menšin a také bydlení.

Chybou české levicové scény je fakt, že dlouho nedostatečně akcentuje právě socioekonomickou situaci pracujících, studujících a důchodců. Ve veřejném prostoru navíc začaly dominovat kulturní debaty, které časem suverénně převzala i středopravicová a pravicová poltická uskupení, korporáty a oligarchie.

Levice na tento posun nedokázala adekvátně reagovat. Řada voličů končící vlády Petra Fialy tak ve skutečnosti může ve vnitru smýšlet levicově. Bohužel, vzhledem k jakési definitivnosti českého statu quo, tedy současného stavu věcí, přetrvávajícího antikomunismu, který se po generace mění v odpor k levici jako takové, nemají šanci dospět k osobnímu levicovému „coming outu“.

Dalo by se říci, že střed a pravice za posledních 36 let úspěšně kolonizovaly původní levicová témata a debatu o nich. (Důkazem toho jsou mimo jiné pozitivní reakce na výhru Mamdaniho představitelů STAN a Pirátů.) Řešení nabízí buď pravicové, nebo žádné. Což ale vůbec nevadí, když s jistotou stále patříme k hodnotovému Západu, který se nestydí volit jak Patrioty, tak i přiznané socialisty. Například v USA jsme poslední desetiletí sledovali obdobný proces. Ten časem vyvrcholil ve Trumpův radikálnější druhý prezidentský mandát.

Náprava této situace může spočívat ve společném dialogu. Česká levice je sice proslulá svojí roztříštěností a častou neochotou ke kompromisu. Pokud ji však jde o vlastní přežití, bude muset tato a další stigmata hodit za hlavu. Společně bude třeba najít jednotné směřování, zaměřit se důrazně na socioekonomická témata, aniž by se ale zavrhovala témata sociálně liberální, a najít či si vychovat schopné lidi a představitele pomyslné nové levice.

S tím je potřeba kritizovat zdejší porevoluční politický systém inklinující k oligarchii, který tu levice s pravicí vytvořila. Nazvěme to klidně vzpourou proti establishmentu. Dále bude klíčové vysvětlovat voličům jejich pozici ve společnosti: že je středopravicoví politici klamou na kulturních válkách a že jejich volbou činí proti svým zájmům. Nutným se také jeví využití populismu a síly ulice, jak to dokázal Mamdani.

Toto všechno by nejspíše vyžadovalo roky jednání, potlačení ega a mesiášského syndromu některých politických osobností. Nikdo na tom samozřejmě okamžitě nevydělá, lze v podstatě jen dále tratit. Za pokus by to ale stálo.

Při troše štěstí povstane z ruin jedno ze současných vydrancovaných levicových uskupení, reformuje se a najde silného přesvědčivého lídra. Adresuje například roky zamlčované sexuální skandály napříč levicí, najde svého vnitřního Feriho, a začne idealisticky s čistým štítem. Zajímavým pokusem by mohla být levicová kolonizace pravicových témat. V minulosti jsme již byly svědky spojení zdánlivě nesourodého v podobě národního socialismu (nikoliv německého nacismu) či křesťanského socialismu. V případě neúspěchu těchto snažení může každý představitel svého myšlenkového proudu založit další novou stranu a hnutí, protože to doposud vždy zafungovalo.

V každém případě bude fascinující pozorovat vývoj nových pořádků, jejich stabilitu a adaptaci konkurence na toto prostředí. Otevírá se totiž šance, kterou se do budoucna krutě nevyplatí promeškat. Prolomí levice ledy? Inspiruje se třeba právě Mamdanim? A stihne to vůbec, než Babiš kompletně zaklekne státní instituce a neziskový sektor?

Článek původně vyšel na Studentských listech.