Článek
Ve vládním programovém prohlášení se politici explicitně přihlašují k tradiční „havlovské“ zahraniční politice. Některé viditelné kroky by tomu v zahraniční sféře skutečně nasvědčovaly, jiné zas ne. Na domácím poli se v určitých směrech jde spíše proti obecnému „havlovskému“ proudu.
Nemusíme chodit příliš daleko. Všichni víme, jak dopadlo nedávné hlasování o podpoře manželství pro všechny. Někteří si dokonce pamatují, jak těsně přehlasovala sněmovna roku 2006 prezidentské veto zákona o registrovaném partnerství. A nebyl to pouze tehdejší premiér Paroubek, jenž označil Klausovo z dnešního pohledu nepochopitelné a nechutné gesto za chybné. Také sám Havel se slovy tehdejších médií s vervou pustil do Klause. „Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany (KDU-ČSL) a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata,“ pravil tehdy Havel. Že by se historie opravdu opakovala?
Dnešní nejednotný přístup vlády k v celku jasné problematice narovnání práv nás vrací až někam do dávného středověku. A je docela jedno, že některé koaliční strany manželství podporují. Dobrovolně totiž asistují u kormidla tzv. ochráncům tradičního pojetí světa. Je to, jako když tehdejší Hamáčkova ČSSD šla střemhlav do vlády s Babišem. Plody této spolupráce sklízejí doteď.
Boj se lží a nenávistí však ještě nekončí. Už na přelomu tisíciletí byl českou pravicí Havel označován za levičáka a skupina lidí kolem něj za levicové intelektuály. Část veřejnosti na to tehdy reagovala s údivem a srovnávala to s bolševickou rétorikou. Kdo je tedy Havel dnes? Dnes je stále takový, jakého si ho přejeme. Někdy se Havel stane nově otevřenou ulicí, tématem amerického muzea, vyprázdněným symbolem boje proti bolševismu. Někdy se stane ústředním motivem Rakušanova kýčovitého předvolebního dopisu korporátního ritu. Někdy může sloužit jako oslí můstek k „normalizaci“ veřejných osobních postojů. Jako příklad nám poslouží postoj předsedy Pirátů Ivana Bartoše vůči prezidentovi. V letech minulých se k němu vyjadřoval jako k politikovi, který ho nezaujal a v řadě věcí vyloženě zklamal. O pár let později z toho ale vyrostl. Podobného zacházení se v naší historii dočkali osobnosti jako Gottwald nebo Stalin.
Nakonec nás ale dějiny vždy doženou a zadupou tím, jak se Havel kupříkladu jako socialista a demokrat hlásil k tradicím počátků dělnického a socialistického hnutí navždy zapsaných v Břevnovském programu Českoslovanské sociálně demokratické strany. Samotný pojem socialismus pak podle něj ztratil význam a doufal*, že se mu ho porevoluční obrozené levici podaří navrátit. Jeho politické smýšlení je i přesto všecko trochu složitější a nestačí ho odbýt nálepkou tak, jako to nepřímo dělají současní politici a věřím, že tak budou směle činit i ti budoucí. Holt to na určitou sortu lidí stále působí. Pro čtenáře budiž k zamyšlení například jeho boje s Klausem, reakce na kroky paroubkovské ČSSD, nejrůznější eseje či postoje k válce v Iráku a Jugoslávii.
Kdo vyhraje? Lidskoprávní Havel, nebo ikona Havel? Kdo zvítězí v myšlenkách některých vládních ministrů a poslanců? Nechají manželství pro všechny utopit stejně jako třeba naše humanitní a sociovědní obory? Jak moc velký kus si z Havla uždibne současná konzervativní neoliberální pravice? Kdy pro ně začne být nestravitelným? Havel by přeci krom teoretické cesty na Tchaj-wan jistě taky narovnal práva homosexuálů. Kde se bere to zpátečnictví? Snad na to nenápadně netlačí nikdo zevnitř.
* Projev prezidenta Václava Havla ve Federálním shromáždění 23.1.1990. Od času 21:54 začíná pasáž o významu slova socialismus.
Článek v originálním znění původně vyšel na serveru Studentské listy.
