Článek
To pravil roku 2009 tehdejší lídr TOP 09 Karel Schwarzenberg. Tento jasný výrok je bohužel platný dodnes. Vzhledem k tomu, kdo nám opět vládne, by stálo za to zamyslet se, jak si po těch 34 letech pravdy a lásky vlastně vedeme.
Citát, kterým uvádím celý text, si ale zaslouží aktualizaci. Politika se dnes hnusí také kvůli populistům. To jen pro začátek. Právě domnělý boj proti populismu nás opět svedl na cestu neoliberalismu, od devadesátých let pečlivě stavěnou Liberálním institutem a jeho žáky. Slovní útoky na nižší sociální vrstvy z řad pyšných maloměšťáků nám krásně ukazují, jak jsme se mentálně posunuli od praktik zločinců bolševiků. Nestydí se vysmívat lidem v chudobě, nezapomíná je upozorňovat na to, že je to všechno vždy jejich vina. Prostě se málo snažili. Láska nadále zůstává v jejich srdcích. Jak říká sociální pracovník Pavel Veleman: „Za socialismu se Češi smáli Polákům, že nemají co žrát – dnes se Pražáci smějí lidem v exekucích.“
Kde je ale pravda? Každému racionálně smýšlejícímu člověku musí být jasné, že ne vždy se člověk narodí do dostatečně zajištěného rodinného prostředí, do velkoměsta, kde se práce najde jedna báseň. Ne vždy se člověku dostane patřičného vzdělání z nejrůznějších důvodů. Přehnaný důraz na individualitu zde z určité skupiny lidí vytváří jednosměrné stroje na výkon. Nepomůžou tak nikomu jinému, jedou jenom na sebe a bez jakéhokoliv problému šlapou přes mrtvoly. Ostatní jim pak vždy musí jen závidět a plivat na ně, protože sami nic nedokázali. Jak typicky české. Bohužel toto maloměšťanstvo, ale také politici, nemají přehled o životě v chudších městských čtvrtích, mimo velká česká města a na jejich nabubřelém chování se to mnohdy projevuje. „Lidé nepadají do chudoby, firmy nekrachují, situace se pomalu zlepšuje. Pokud podlehneme sebeklamu o vlastní dokonalosti, nedopadneme dobře.“ Tento oxymóron připomíná spíše projev Milouše Jakeše, tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ, z Červeného Hrádku z roku 1989. Ve skutečnosti toto však řekla Markéta Pekarová Adamová na nedávném sněmu vládní TOP 09, kde byla znovuzvolena předsedkyní strany.
Demokratická vláda menšiny
Preference TOP 09 se v posledním průzkumu nachází na neskutečných 4,5 procentech. Jejich kolegové „černoprdelníci“ (výraz, za který se mimochodem Karel Schwarzenberg odmítl omluvit) jsou dokonce na 2,5 procentech, tedy na úrovni hnutí Přísaha či Rajchlovy strany PRO 2022. Jak se tito členové vlády staví k tematice lidských práv? Podívejme se třeba na práva homosexuálů. Homosexualita přestala být v komunistickém Československu trestná roku 1961, nicméně členové komunity logicky nadále žili v ústraní. V roce 2006 vstoupil v platnost zákon o registrovaném partnerství kritizovaný celoživotním politikem Markem Bendou (ODS) a původně také vetovaný tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Dnes, kdy je nadpoloviční většina Čechů pro přijetí manželství pro všechny, nám budou zástupci stran TOP 09 a KDU-ČSL říkat, že to je něco nepřijatelného, a nebo, že to nesedí s jejich vlastním etymologickým výkladem slova manželství. Toť naše parlamentní demokracie, vláda lidu.
Václav Havel, modla současných členů vlády, byl také pro sňatky homosexuálů. Skoro celá západní Evropa zavedla manželství párů stejného pohlaví. A my? Země, kde se někteří „černoprdelníci“ chovají podobně, jako bolševici, se bojí přijmout zákony narovnávající lidská práva kvůli domnělým, ideovým či náboženským strachům. Jsme totiž země, kde „už více něž tři desetiletí máme možnost svobodně uskutečňovat svoje cíle a sny,“ napsal včera premiér Fiala (ODS) na síti X. Je tohle něco, pro co naši rodiče, babičky a dědové cinkali klíčemi po celém Československu?
Vyčpělý sametový kýč
Cinkali jste, ale kapitalismus jste si představovali jinak. Politici, strany a tehdejší hnutí se postupně stali synonymem pro nově nabytou svobodu a demokracii. Sametem porozené osobnosti se staly předmětem místy až kultovního uctívání. Děkujeme jim, že můžeme požívat plody svobody a žít si dle svých představ a potřeb. Tedy jak kdo. Kromě homosexuálů, queer osob, části střední a nižší sociální třídy se lidé zajisté mají skvěle. Ceny rostou a bydlení je stále méně dostupné. Bez užitečných kontaktů tak část obyvatel žije v jakémsi těžším herním režimu. Copak pro tyto lidi asi znamenají neustálé omílané sametově revoluční osoby a události? Vládnoucí vrstva a maloměšťáci vydatně těží z podpory a následování těchto symbolů. Samozřejmě buďme rádi, že žijeme ve společnosti, kde si v mantinelech zákonů můžeme říkat, co chceme a tak dále. Ale řekněte mi, proč by měl lidi nacházející se na hranici chudoby zajímat outfit na „Národku“ podle Václava Havla? Neříkám, že to není slušivé, ale podobně své lídry oslavuje třeba komunistická Čína, kde na významných akcích a oslavách pohlaváři nosí Maovu tuniku.
Absurdní přirovnání? Vždyť oslavujeme své zesnulé sametové revolucionáře stejně, jako oslavoval Sovětský blok svého Lenina a VŘSR. Naštěstí už nejsou tyto průvody povinné, i když pro politiky vlastně pořád ano, aby s nimi pokračovala porevoluční ideologie. Nemáte z jakéhokoliv důvodu rádi Havla, porevoluční vývoj nebo, nedej Bože, partaj ODS? Jste dezolát a patříte do fabriky. Paradoxní je, že Lenin s Havlem o takové „zbožštění“ nestáli. Zároveň je ale jasné, že stát a režim, ať už je jakýkoliv, státotvorný mýtus potřebuje. Mějme ale soudnost. O kýči a vyčerpanosti idolů listopadové demokracie jsem více psal ve svém starším komentáři.
Nevyrovnanost s vlastní historií
Co nám také stále nejde je vyrovnání se s vlastní minulostí. Například stále pokračujeme v uctívání zidealizovaného obrazu Husitů, byť je efektní a dnes již tradiční. Už v 19. století se však vedly debaty, jestli Husité byli spíše loupežníci a radikálové, nebo národní hrdinové. Jako další příklad nám poslouží dekády diskutovaní bratři Mašíni. Kontroverzní příběh, který se snaží vyprávět nový film Bratři, dělá ze Ctirada a Josefa ml. skoro až superhrdiny, kteří se hrdinně prostříleli na Západ. Přitom by jistě stálo za zmínku, že se oba hlásili na vojenskou akademii v době, kdy byl stát téměř skrz na skrz prolezlý komunisty. Museli přeci vědět, jaké státní moci by tehdy sloužili. Nemluvě také o jejich stylu odboje, kdy zavraždili příslušníka SNB Jaroslava Honzátka a zabili účetního Josefa Rošického. Sami bratři o těchto činech mluvili jako o činech v rámci třídního boje, dle nich také občanské války, kterou ostatním vyhlásila KSČ. Nechť však tyto činy konečně objektivně prozkoumají historici.
Kéž bychom se přestali bát vlastní minulosti. Nemusíme se neustále stavět do nešťastné role oběti. Nekritizujme hloupě ty, kteří se tuto minulost snaží spravedlivě odkrýt.
Ve jménu sametového odkazu
Tak tedy, jak že si to vlastně vedeme? Vládne nám arogantní neoliberální pravice snažící se završit to, co začali politici v krušných devadesátkách. Jediná jejich konkurence je podnikatel a populista Babiš, který by si nejradši zprivatizoval zbytky státní správy. Ostatní se jak na potvoru snaží tvořit podivné spolupráce a nepřemýšlí u toho na své voliče. Zejména mladí liberální progresivci v roce 2021 naivně volili s nadějí, že přijde změna. Byli však oklamáni a teď nemají na výběr. Co bude dál?
Na 27. listopadu se připravuje celorepubliková stávka. Spojily se do té doby odborářští rivalové ČMKOS (Českomoravská konfederace odborových svazů), v čele s Josefem Středulou, a ASO (Asociace samostatných odborů) s předsedou Bohumírem Dufkem. S nimi do toho jde i OS KOVO (Odborový svaz KOVO) a její představitel Roman Ďurčo. Dnes už možná část čtenářů neví, čím je právě 27. listopad významný v našich soudobých dějinách. V roce 1989 se ten den konala dvouhodinová generální stávka jako součást dosavadních občanských protestů. Akci doprovázelo heslo „Konec vlády jedné strany“. Nedávno se na televizi Nova střetli ministr dopravy Kupka (ODS) s předákem Středulou. Kupkovi se vůbec nelíbilo, že odbory prý zneužívají symbol 27. listopadu. „Vnímám to jako krádež původního významu stávky v roce 1989,“ řekl Kupka. Prý je to arogance ze strany odborů, a tedy i občanů, kteří se ke stávce připojí. ,,Usilujete o pád režimu?“ ptal se ministr. Kupka také divákům sdělil, že mu vadí slovo arogance ve spojitosti se současnou vládou. „Mně tohle slovo vadí, protože to odporuje udržení sociálního smíru.“ Takto prosím vypadá výsměch, arogance a odtržení od reality vládnoucích vrstev 34 let po Sametové revoluci. V zemi, kde se musí konat potravinové sbírky, aby se potřebným žilo o něco důstojněji. A je s podivem, že tomu vláda nevěnovala takovou pozornost. Opozice tak zneužila chudobu k vlastnímu prospěchu. Pravdou a láskou protkaný absurdistán.
Nicméně je moc dobře, že současné odbory nejsou vazaly vlády stejně, jako byla ROH vazalem KSČ. Demokracie si svobodné a sebevědomé odbory zaslouží.
Těžko říct, zdali vláda bude respektovat potřeby a požadavky stávkujících občanů. Snad jen, aby to nedopadlo jako se školstvím, kde ministr Bek (STAN) na straně jedné slibuje nižší škrty ve školském rozpočtu, ve skutečnosti jsou ale vyšší. Reakce části progresivního studentstva je taková, že raději v budovách univerzit stávkují za klima se zvednutými pěstmi, spojují témata bydlení s klimatickou změnou, ale problémy „obyčejných lidí“ tak odsouvají na jinou kolej. Ano, krize je to také, ale proč by měla lidi zajímat, když musí řešit mnohdy existenční problémy? Jaká je pak alternativa? Je vůbec nějaká naděje na skutečnou demokratickou změnu?
Až budete zapalovat svíčku u pomníku věnovanému událostem 17. listopadu, zamyslete se prosím nad odkazem tohoto významného svátku. V roce 1939 nacističtí okupanti uzavřeli české vysoké školy a začali Čechy a Moravu systematicky brutálně drancovat. Roku 1989 vyšli studenti do ulic s vidinou svržení zločinecké KSČ. Letos se budou opakovat stále stejná porevoluční hesla, zazní stejné písně a projevy. Nezapomeňte však, v jaké zemi vlastně dnes žijeme, kdo nám vládne a jakým stylem si dovoluje prosazovat ideologicky zabarvená politická rozhodnutí s 23 procentní důvěrou v zemi. Mějte na paměti, jak se tady lidem žije, pracuje a jak se jich dotýká krize. Nakolik se podle vás stokrát přepraný odkaz naplňuje?
Článek původně vyšel na Studentských listech.
