Článek
Zesměšňování a degradace oponenta je již klasickou strategií. Krásný to svět.
Každý můžeme žít v rámci možností svobodně. Takové to klasické: „svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého“ však předpokládá základní respekt onoho druhého. Stále častěji vídám snahu o co největší hanění a démonizaci libovolného protinázoru či tezí nabourávající něčí hodnotovou soustavu. Aby byl uchráněn „safe space“, musí se na protivníka ukázat, a priori ho odsoudit a ideálně i dehumanizovat, aby se už příště neobjevil. To vše bez jakékoliv racionální diskuse nebo debaty s názorovým sokem. Domnělý protivník se pak v takovém svobodném prostředí stane obětí ostrakizace a v důsledku i možné nechtěné radikalizace.
Proč tomu tak je, že vzájemně ztrácíme ochotu porozumět? Kam se vytratila pokora a empatie? Kořeny hledejme počátkem 90. let, a sice v období transformace mající vliv nejen na ekonomiku, ale i na společnost jako takovou.
Liberalismus a z toho vyplývající individualismus postupně prorostl všemi třídami. Z někoho se stali nesmlouvaví miliardáři honící se za ziskem, z jiných menší podnikatelé, zaměstnanci nových vzorů a podobně. Zároveň také lidé mentálně vykročili z křehkého normalizačního uniformismu do neregulovaných hlubin sama sebe.
Probíhající emancipace jedince pak šla a stále jde ruku v ruce s pravicovým volnotržním prostředím co nejméně regulovaného kapitalismu. Každý si může žít a dělat si co chce. Každý je sám sobě pánem natolik, že nejrůznější tradiční či třídní společenství a identity postupně mohou přestávat mít smysl. Vytváří se tak nové hyperindividualistické skupiny, žijící na domnělých kultech osobnosti a důkladném sebepřesvědčování o významu a důležitosti svých problémů a životních zkušeností.
Normální člověk jako zlo?
Co když ale někdo pochází z „klasičtějšího“ prostředí, kde se s tímto mnohdy přehnaným individualismem setká leda jen na internetu? Nemyslím tím vyhrocené radikální skupiny, ale obyčejného normálního člověka. Někdo takový může mít úplně jiné zkušenosti, přesvědčení a nikdo se mu nemůže divit.
Pokusy o emancipaci odjinud nemusí nutně chápat ve smyslu například narovnání lidských práv, ale jako postupné bourání přirozeného hodnotového systému jeho okolí. Tím hůře, když se mu pomalu nikdo nesnaží vysvětlit fungování a smysl liberálního světa. Naopak může být považován za zlo zbrojící proti kulturnímu liberalismu a vzájemně pěstovaných identit. Paradoxně se tak stává, že skupiny, ze kterých dnešní kulturní liberálové původně historicky vzešli, se proti nim obrací a jsou vysmívány.
Kde se s tímto „svobodným“ fenoménem můžeme setkat? Každému jsou jistě velmi známé dnes už vyhrocené kulturní války v USA, které nakonec mohou rozhodnout o příštím americkém prezidentovi. O situaci ve Francii píše třeba konzervativnější socialista Jean-Claude Michéa, s nímž v českých vodách polemizují autoři jako Václav Walach, Ondřej Slačálek či Martin Pleva.
Právě u nás podobné rozbroje vidíme mezi liberální kulturní levicí a konzervativci libovolného směru. Nálepkuje se o sto šest. Debatní kolegy čas od času umí nazvat nahnědlými „fašouny“, sociálfašisty a tak dále. O to komičtější jsou pak pohledy právě na liberální jednotlivce bojující proti zlu, ať už je to kapitalismus, patriarchát nebo Pochod pro život s kelímky se Starbucksem.
Od odsouzení k radikalismu
Jak se má s tímto někdo z odlišných názorových, či nakonec i příbuzných končin ztotožnit? Vůbec nechci generalizovat, ale část kulturních liberálů by si měla uvědomit, že okamžitým odsouzením a formou prezentace časem z některých lidí nechtěně fašisty udělat mohou.
Jak jsem zmiňoval v úvodu, svobodná společnost vyžaduje respekt všech přítomných stran. Na vině jsou zde nakonec všichni. Ti, co se nejvíce ohání svobodou jedince a ctěním všech odlišností, by se konečně mohli zamyslet a přestat neustále prodlužovat zbytečné kulturní války. Kulturní témata se přeci často protínají s těmi socioekonomickými. Nemuseli bychom pak očekávat různé potenciální útoky na společnost právě od nechtěně radikalizovaných jedinců. Situace by ve výsledku pro mnohé nemusela být tak černobílá.
Disclaimer pro méně pečlivé čtenáře: Tímto textem neobhajuju fašisty nebo jiné radikály.
Článek původně vyšel na Studentských listech.
