Článek
Při zamyšlení se však ukazuje, že by šlo o zásah do samotné architektury společnosti. Nadace a nadační fondy totiž nejsou jen finančními nástroji, ale především prostorem, kde se střetává občanská odpovědnost, solidarita a schopnost reagovat tam, kde stát nebo trh selhávají.
Jako někdo, kdo se dlouhodobě pohybuje na pomezí neziskového sektoru, veřejné politiky a práce s mladými lidmi, si uvědomuji, že nadace často suplují něco, co by „správně“ mělo fungovat samo. Právě proto je jejich existence někdy kritizována jako jakási náplast na systémové problémy. Otázka však nezní, zda jsou dokonalé, ale co by se stalo, kdyby zmizely úplně?
První a nejviditelnější dopad by byl praktický. Řada projektů zaměřených na vzdělávání, prevenci zadlužení, duševní zdraví, podporu menšin či občanské participace by jednoduše skončila. Ne proto, že by nebyly potřebné, ale proto, že by se pro ně nenašel žádný jiný stabilní zdroj financování. Trh o ně nemá zájem, protože nejsou ziskové. Stát je často považuje za okrajové, experimentální nebo politicky citlivé. Nadace zde vytvářejí prostor pro inovaci, pilotní řešení a dlouhodobou práci, která se neřídí volebním cyklem.
Druhá, méně viditelná rovina je však ještě závažnější: zmizel by jeden z klíčových mechanismů, jak se do řešení společenských problémů zapojují lidé mimo stát. Nadace nejsou jen „bankomaty na dobro“, ale instituce, které přetvářejí soukromý kapitál ve veřejný prospěch. Umožňují jednotlivcům i firmám převzít odpovědnost za svět kolem sebe jinak než jen placením daní. Bez nich by se solidarita přesunula buď do čistě individuální roviny (nahodilé dary), nebo by byla plně delegována na stát.
A právě zde se dostáváme k zásadní otázce: byl by stát schopen tuto roli převzít? Zkušenost ukazuje, že ne zcela. Stát je nutně pomalejší, opatrnější a svázanější pravidly. To je v mnoha oblastech správně, ale v jiných to znamená neschopnost reagovat na nové fenomény a například digitální zadlužení mladých lidí, dopady technologií na děti nebo proměnu pracovního trhu. Nadace často fungují jako „laboratoře budoucnosti“, kde se testují řešení dříve, než se z nich stanou veřejné politiky.
Svět bez nadací by byl světem větší rovnosti v teorii, ale větší nerovnosti v praxi. Pomoc by se soustředila tam, kde je politicky výhodná nebo mediálně viditelná. Tichá témata jako prevence, vzdělávání nebo dlouhodobý rozvoj by ustoupila krizovému hašení problémů. Zmizel by také prostor pro kritiku systému zvenčí, protože mnoho watchdogových a advokačních organizací stojí právě na nadační podpoře.
Zároveň by se ale takový svět stal zrcadlem naší společnosti. Ukázal by, jak moc jsme si zvykli, že existuje někdo „mezi“, tedy mezi státem a jednotlivcem, kdo problémy zachytí, přeloží do srozumitelné podoby a pokusí se je řešit. Bez nadací bychom byli nuceni položit si nepříjemné otázky: Kdo nese odpovědnost za společenské selhání? Jsme ochotni ji nést my sami? A jakou roli má mít solidarita v moderním státě?
Možná by svět bez nadací nebyl horší hned. Možná by byl jednodušší, přehlednější a administrativně čistší. Dlouhodobě by však byl chudší, protože ne nutně finančně, ale hodnotově. Zmizel by prostor pro odvahu zkoušet nové cesty, pro důvěru v občanskou iniciativu a pro víru, že změna nemusí vždy přicházet shora.
A právě proto má smysl o této představě přemýšlet. Ne proto, abychom nadace idealizovali, ale abychom si uvědomili, že jejich existence vypovídá méně o nich samotných a více o nás. O tom, jakou společnost chceme budovat, a zda vůbec, jsme ochotni nést odpovědnost nejen jako voliči, ale i jako aktivní aktéři veřejného prostoru.
Další důležitý rozměr světa bez nadací by se projevil v tom, jakým způsobem společnost přemýšlí o budoucnosti. Nadace totiž často pracují s časovým horizontem, který přesahuje běžné plánování institucí i jednotlivců. Investují do lidí, vzdělávání a hodnot s vědomím, že skutečný dopad se projeví až za mnoho let. Bez nich by se rozhodování ještě více zkrátilo na to, co je okamžitě měřitelné, vyhodnotitelné a politicky obhajitelné.
To by mělo zásadní dopad zejména na mladou generaci. Projekty zaměřené na rozvoj kompetencí, kritického myšlení, finanční gramotnosti či občanské angažovanosti nejsou akutní potřebou, ale dlouhodobou investicí do stability společnosti. Pokud by tyto oblasti nebyly systematicky podporovány, vytvořil by se začarovaný kruh: společnost by šetřila na prevenci, aby následně utrácela mnohem více za řešení důsledků .
Svět bez nadací by tak byl světem, kde by se pomoc stala spíše náhodnou než promyšlenou. Méně by se ptalo „proč problém vzniká“ a více „jak rychle ho umlčet“. Zmizel by prostor pro reflexi, evaluaci a učení se z chyb. Přitom právě schopnost reflektovat a přiznat si selhání je jedním z pilířů zdravé společnosti.
Nakonec by se otázka existence nadací obrátila zpět k jednotlivci. Ne k tomu, kolik dává, ale zda vůbec vnímá veřejný prostor jako něco, za co nese spoluodpovědnost. Nadace nejsou zárukou spravedlivého světa, ale jsou jedním z mála nástrojů, které umožňují, aby solidarita nebyla jen emocí, ale strukturou. A svět bez struktur se může na chvíli zdát svobodnější, dokud se neukáže, že právě tyto struktury držely pohromadě to, co jsme považovali za samozřejmé.
