Článek
Anti-bias přístup jsem dlouho vnímal jako něco, co se týká hlavně lidí, kteří „mají problém s předsudky“. Jenže čím více času trávím mezi školami, neziskovkami a institucemi, a to jako zakladatel Nekrachni, člověk pracující s mladými a také jako mladý delegát do OSN, tím zřetelněji vidím, že nerovnosti nejsou výjimkou. Jsou to vzorce. A často tak hluboko zakořeněné, že je přestáváme vnímat.
To, co nás formuje, totiž není jen prostředí, v němž žijeme. Je to i jazyk, kterým o druhých mluvíme, způsob, jakým vysvětlujeme chování dětí a mladých, a především to, koho považujeme za „normu“. Předsudky a nerovnosti nejsou individuální, jsou totiž systémovým fenoménem. A právě proto mě anti-bias přístup začal zajímat mnohem víc do hloubky.
Proč anti-bias? Protože nestačí být „slušný člověk“
Anti-bias rámec stojí na jednoduché, ale nepříjemné pravdě: nestačí nebýt rasista, sexista nebo „ageista“ a je nutné být aktivně proti těmto formám útlaku. To není pouhé morální gesto. Je to výzva k jednání.
Základní literatura o Anti-Bias Education (ABE), kterou shrnuje například Louise Derman-Sparks, stojí na čtyřech klíčových cílech:
- Posílení identity
- Respekt k rozmanitosti
- Rozpoznání nespravedlnosti
- Aktivní jednání
Co je na tom fascinující: anti-bias odmítá „barvoslepý přístup“. Tedy snahu tvářit se, že nevidíme rozdíly. Barvoslepý přístup neodstraňuje nerovnost. Jen zakrývá její příčiny. Výzkumy už desítky let potvrzují, že ignorování rozdílů vede k prohlubování předsudků, protože ti, kdo je mají, je nadále používají, zatímco ostatní se tváří, že problém neexistuje.
Text, který změnil můj pohled: moderní rasismus a internalizovaný útlak
Téma, které mi převrátilo perspektivu, pochází z publikace Shifting Paradigms (Early Learning Resource Unit, Jižní Afrika). Text pracuje s pojmy moderní rasismus a internalizovaný útlak. A přestože se věnuje kontextu apartheidu, jeho logika je aplikovatelná i v Česku.
Moderní rasismus totiž ve skutečnosti často nevypadá jako rasismus. Vypadá třeba jako: přehnaná péče, která vede k závislosti, svalování viny na jednotlivce místo na systém, popírání rozdílů ("všichni jsme přece stejní"), vyhýbání se kontaktu, nebo „pomoc“, která posiluje hierarchii.
Proti tomu stojí vzorce internalizovaného útlaku, tedy situace, kdy utlačované skupiny převezmou negativní sdělení o sobě. To může zahrnovat:
- ztrátu sebevědomí,
- nedůvěru,
- přecitlivělost na odmítnutí,
- nebo přijetí toho, že "to tak prostě je".
Moderní nerovnost se schovává v dobře míněných gestech. To z ní dělá mnohem nebezpečnějšího protivníka.
Když „pomoc“ škodí: zkušenosti z českých škol
Při práci ve školách jsem si všiml jednoho fenoménu, který dokonale zapadá do rámce moderního rasismu: dysfunkční pomoc.
Učitelé, lektoři a odborníci se často shodnou, že některé děti jsou „slabé“, „nezodpovědné“ nebo „neperspektivní“. Ne proto, že by chtěli ubližovat, ale protože celý systém je nastaven tak, aby tato označení působila věrohodně.
A když pak přijde lektor, třeba jako já, s přesvědčením, že tyto děti „musí zachránit“, znovu potvrzuje jejich pozici dole.
Dysfunkční pomoc není pomoc. Je to perpetuace problému zabalená do dobrého úmyslu.
Poprvé, když jsem to viděl při vlastní práci s třídou, dost mě to zasáhlo. Protože jsem si uvědomil, že byť z pozitivní motivace, i já jsem někdy vstupoval do výuky s pocitem, že „ti slabší potřebují víc péče“. A tím jsem jim podsouval něco, co nikdy neřekli: že si sami nevěří.
Tři otázky, které by si měl položit každý, kdo pracuje s lidmi
Anti-bias přístup není jen teorie. Je to zrcadlo. A zrcadla bývají nepříjemná. Mně položil tři otázky, které se staly součástí mého profesního i osobního života:
1) Koho moje práce skutečně oslovuje a koho přehlížím?
Práce s mladými často končí u těch, kteří jsou už motivovaní, privilegovanější, podporovaní rodinou. Co ale ti, ke kterým se běžné projekty nedostanou?
2) Jak vědomě pracuji s vlastní mocí a privilegiem?
Jako mladý člověk v OSN, jako lektor ve třídě, jako někdo, kdo vstupuje do škol coby „expert“. Moc máme všichni, ale otázkou je, jak s ní nakládáme.
3) Vytvářím prostředí, které umožňuje mluvit i o nepříjemných tématech?
Bezpečný prostor totiž neznamená „pohodovou atmosféru“. Bezpečný prostor není polštář. Je to struktura, pravidla a respekt.
Anti-bias a digitální doba: kde vidím největší přesah
Pro mě se anti-bias přístup přirozeně propojuje se třemi oblastmi:
- Digitální technologie: Algoritmy posilují stereotypy, sociální sítě vytvářejí echo chambers a mladí lidé internalizují očekávání, která nejsou jejich. Kritická mediální studia nebo digital humanities to popisují detailně, protože já to vidím každý den v praxi.
- Ekonomické nerovnosti: Finanční stres, chudoba a dluhy zásadně ovlivňují rozhodování. Behaviorální ekonomie popisuje, jak tíha každodenní nejistoty zásadně zužuje kognitivní i emoční kapacitu.
- Vzdělávání: Sebepojetí dětí, očekávání učitelů, role identity, a to vše ovlivňuje, zda dítě zapadne do kategorie "perspektivní" nebo "slabé". Anti-bias poskytuje jazyk i nástroje, jak tyto kategorie rozklíčovat.
A právě proto je anti-bias rámec tak silný: pomáhá nám vidět vztahy moci tam, kde bychom je dřív nehledali.
Anti-bias není o tom, být lepší. Je o tom, být pravdivější.
Anti-bias není něco, co potřebují „ti druzí“. Je to praktická výbava pro každého, kdo pracuje s lidmi, ať už jsou to děti, senioři, týmy ve firmách, komunita nebo celá společnost. Nedává jednoduché odpovědi. Naopak: klade nepříjemné otázky. Ale právě proto má smysl. A to je podle mě výzva, kterou naše společnost – unavená zjednodušováním, polarizací a tlaku na výkon potřebuje jako sůl.
Když jsem si začal víc všímat jemných vrstev nerovnosti, musel jsem si přiznat ještě jednu nepříjemnou skutečnost: že se mě týká i to, co bych pracovně nazval „white man complex“. Ne jako karikatura, ale jako vzorec, který funguje hluboko pod vědomou úrovní. Jde o přesvědčení, že moje perspektiva je výchozí, moje zkušenost je „normální“ a moje řešení jsou ta správná, protože jsem vyrůstal ve společnosti, která tuto normu tichým způsobem potvrzuje. White man complex není o vině, ale o uvědomění si rámce, ze kterého vycházím, který ostatní často nemají.
A právě tady startuje anti-bias přístup: ne u odsuzování, ale u vědomého odstupu od vlastního rámce. Jakmile jsem pochopil, že mnohé situace nečtu objektivně, ale skrze síto privilegia, začal jsem vidět věci, které mi dřív unikaly, od toho, kdo mluví méně, přes to, kdo se ve skupině cítí nejméně kompetentní, až po to, kdo se bojí ozvat, protože nechce dělat problémy.
