Článek
V minulých týdnech redaktor A2larm Pavel Šplíchal vydal dva zajímavé komentáře – „Finanční gramotnost“ je blbost. Chudým lidem chybějí peníze, ne kompetence a Ahoj, jmenuju se Pavel a jsem finančně negramotný věnující se problematice finanční gramotnosti především ve skupině lidí, kteří jsou na hranici kolem minimální mzdy a pobírající dávky. Odkazoval se přitom na tématickou zprávu ČŠI, která prokázala, že více než pětina středoškoláků nemá dostatečnou finanční gramotnost. Zaměřil se především na fakt, že těmto skupinám určitě nepomůže vyšší finanční gramotnost nebo snad že jsou dokonce dostatečně finančně gramotní a problém netkví v jejich nedostatečné znalosti světa peněz, ale v tom, že peněz mají prostě málo.
Něco na jeho komentáři bude – „stát z určitého hlediska nedostatečně podporuje chudé a v rámci posledního konsolidačního balíčku této skupině vláda opravdu spíše ubírá než přidává,“ napsal Šplíchal. Jenže důraz ČŠI na vyšší finanční gramotnost a především lepší vzdělávání směrem k finančním kompetencím je u skupiny středoškoláků v prvním ročníku, tedy lidí, kterým je dnes od 15 do 17 let a řadíme je do skupiny tzv. Generace Z. Tahle skupina má ale postoje k finanční gramotnosti trochu jiné.
A možná lehce píchnu do vosího hnízda – když si někdo stěžuje, že má málo peněz, je teoretickým řešením zatnout zuby, rekvalifikovat se a najít si prostě lépe placenou práci. Ale všichni dobře víme, že to takto, i v našem českém kapitalismu, prostě nefunguje, a pokud má člověk ve svých 23 letech na krku dvě děti, tak bude asi těžko měnit povolání z vystudovaného automechanika na programátora v bance.
Kompetenční model vzdělávání, i tak jak jsme ho vytvořili v Nekrachni, se zaměřuje především na to, aby lidé v 18-27 letech, kteří vyjdou ze školy, nepropadli nástrahám dospělého světa. Třeba těm od šmejdů, které pan Šplíchal ve svém článku tak hojně zmiňuje. Ono totiž umět reklamovat třeba nekvalitně udělanou pracovnu může mít dopad na pracovní efektivitu daného člověka a opět to ovlivňuje jeho příjmovou složku.
Potvrzuji jeho tvrzení, že i finančně gramotní lidé se mohou dostat do finančních potíží a to platí i u lidí, kteří vydělávají miliony korun ročně, jako se např. stalo streamerovi na platformě Twitch, Petru Žaludovi alias CzechCloudovi, který neplatil zálohy na sociální pojištění, a proto mu na konci roku přišel vysoký výměr. A to je právě jedna z těch kompetencí – umět se vyznat v systému, na který si sice můžeme jakkoliv stěžovat, ale to neznamená, že ho máme úplně ignorovat, stejně jako jakékoliv jiné problémy. Opravdu potřebuje člověk s příjmy v řádek stovek tisíc korun měsíčně podporu státu, jak odvádět sociální pojištění? Nebo na to stačí jeden blogový článek či interaktivní grafika na webu?
Pro GenZ je především důležité, aby podávané informace byly jednoduché, a ideálně předané velmi rychle. Nezvládáte to? Tak smůla, tuhle generaci nezaujmete. Narativ toho, že pokud se člověk dobře učí, tak bude mít dobře placenou práci, je špatný. Pokud bychom to upravili na „člověk, který má chuť se učit se ve světě neztratí“, tak jsme o trochu blíže realitě.
Chtěli jsme udělat kurz na to, proč není špatné skončit na pracáku. Občas se to prostě může stát, i když za to nemůžete – třeba firma, ve které pracujete přijde o veškeré příjmy, vyhlásí bankrot a prostě zavře. Pracovnice na pracovním úřadě na nás ale koukaly jak na z nebe snesené, protože na pracáku přece každý, vzorně vystudovaný člověk, neskončí. Psali jsme o tom v jednom z našich postů na Instagramu a některé příběhy lidí, kteří nám píší to potvrzují – nesmíme se bát si říct o pomoc a už vůbec to nesmí být trapné. To je i jedním z poslání projektu Donio – říct si o pomoc nemá být utrpením, ale spíše jednou z možností. Je pak tedy těžké dělat strukturální změny v něčem, čeho se lidé bojí a kam chodí jen „spodina“ společnosti, jak někteří nazývají lidi v nouzi.
Na druhé straně tu totiž máme např. manažerky a manažery z banky, o kterých bychom si mysleli, že když dělají ve finanční instituci, tak budou finančně gramotní. Je ale finanční gramotnost fakt, že utrácejí tisíce korun měsíčně za splátku za auto, které v Praze ani nepotřebují nebo chodí každý večer na drahé večeře, protože všechny životní náklady za ně zaplatí partner? Tohle GenZ nechce – jsme o dost solidárnější, než jsou generace před námi, a i proto (možná) v budoucnu nebudeme čelit problémům, se kterými se potýkají dnešní chudí nebo lidé na úrovni chudoby.
„Těžko jim tehdy nečekaně klesla finanční gramotnost. Nemluvě o právní džungli, kvůli které je u nás neúměrné množství lidí v ekonomických pastech a za které mnohem více odpovídá chybějící právní regulace a ochrana občanů před nejrůznějšími šmejdy než nedostatečná finanční gramotnost,“ píše autor komentářů k exekucím. Osobně jsem si exekučním procesem prošel pouze ze strany věřitele mezi právnickými osobami, ale mám kolem sebe pár lidí, kteří se dostali až na nejnižší úroveň – osobní bankrot. K takovému bankrotu a vlastně exekuci samotné ale vede docela dlouhá cesta. Splatnosti, upomínky, výzvy soudu, případně jen přátelské nabídnutí podpory ze strany přátel v okolí. Souhlasím s tím, že naše legislativa není, ani zdaleka, dokonalá, ale cesta do exekuce samotné nějaký čas trvá. A právě naučit lidi, co v tomhle období dělat, je nesmírně důležité. Třeba to, že je prostě potřeba si najít noční brigádu, aby si na ty splátky vydělali. Nikoliv čekat několik let, než se dostanu do extrémních dluhů a pak si řeknu státu o pomoc, který mi ji nedá, tak půjdu zvolit Babiše, protože on je můj spasitel.
„Nemá cenu populisticky mluvit o zneužívačích, penalizacích za neaktivitu apod., když celý systém obsahuje tuto demotivaci. Změna je jasná - méně danit nízkopříjmové HPP a zlepšit konstrukci hmotné nouze, aby méně započítávala a penalizovala vydělanou korunu,“ jak píše Dan Prokop z PAQ Research na svém Twitteru a pod toto se podepisuji. Cesta, jak jsem již zmiňoval, opravdu není ve zvyšování minimální mzdy, ale ve snižování zdanění těm nejchudším, protože pro ně je každá stokoruna existenční otázkou.
A i když v některých částech zním jako extrémní ekonomický pravičák, tak si stále pevně stojím za tím, že jsem sociální liberál. Pomoc druhým je totiž potřeba dávat – jsou tu lidé, kteří nemají takové možnosti, jako mají jiní. Na stranu druhou já sám věřím v to, že mnohé si člověk vybuduje tvrdou prací. A to nemyslím tou, která se dělá z vily na Praze 6, ale tou, která pochází z vlastní motivace v rodině, ve které matka samoživitelka vydělává tu minimální mzdu. Ona totiž ta státní pomoc má přijít právě ve chvíli největší nouze, nikoliv v takové formě, že na ní lidé budou závislí. A to se nedá prosadit za jedno volební období.
Nekrachni tu není od toho, aby zachraňovala důchodce nebo lidi ve středním věku – to prostě není cílová skupina neziskového projektu, který jsme, společně s Maruškou, založili. Učíme mladé lidi chodit v dospělém světě – tedy to, že pokud začnou investovat ve 20, tak ve svých 70 letech nebudou muset řešit to, že nemají na nájem a že důchod je moc nízký. Protože právě u lidí, kterým je dnes mezi 15-25 lety máme ještě čas věci změnit a připravit je na tvrdý kapitalismus, který tu prostě máme. Řešením problému není zvyšovat minimální mzdu, ale hledat cesty, jak u nastupujících generací zajistit, že minimální mzdu spíše pobírat nebudou – a to i tím, že se ve školách nebudeme učit biflovat pojmy, ale někdo nás konečně naučí, jak vést týmy, inovovat, budovat produkty a třeba i pracovat s umělou inteligencí. Protože třeba takový finančně gramotný člověk si na úrovni státu uvědomuje, že když lidem dáme více peněz „za nic“, tak to strukturální problémy fakt nevyřeší.
Výstupy konference „A kde budeme bydlet my“ jasně ukázaly, že bydlení je v Česku velký problém a že ho určitě nevyřeší „finanční gramotnost“. Nicméně měli bychom mladé lidi připravovat na dobu, kdy bydlení dostupné bude, což pokud se o to budou politici zasazovat, snad brzy přijde.
Na závěr dodám, že tvrdá privatizace městského bytového fondu způsobila to, že právě výše uvedená věková skupina si nejspíš nikdy nesáhne na vlastní bydlení, ale hlavně, že bude mít dvaceti patrové věžáky plné kvalitních investorů, kteří se přeci zajišťují na důchod. Z nájmů těch bytových fondů se totiž mohly stavět školky, školy a sportoviště, ale i kulturní centra, která nám dnes na mnohých místech, především ve velkých městech, tak urputně chybí. Stát mohl tak výrazně lépe regulovat to, za jaké nájemné kdo bydlí a třeba poskytovat ve větším sociální bydlení, které je, nyní hojně v Praze, terčem stížností.
