Brno trochu jinak: Zajímavosti smart štatlu očima Středočecha

Knížku o Brně jakožto smart city (tedy o městě, kde moderní technologie ruku v ruce s příjemným prostředím pomáhají žít, podnikat a prosperovat) jsem napsal společně s dvěma šikovnými inženýrkami: manželkou Pavlou, která rozumí elektrotechnice, a dcerou Kateřinou, která rozumí městské zeleni. Objednal si ji u nás brněnský magistrát, respektive jeden z jeho odborů. Tu knížku si ostatně můžete sami přečíst. Je volně ke stažení zde: Brno – přátelské město plné inovací: nový přírůstek naší Edice smart city

Je to zdroj většiny informací, které se dále v tomto článku vyskytují.

Ovšem magistrát má také tiskové středisko, které se zdálo být knížkou o Brně z dílny jakéhosi Středočecha spravedlivě pohoršeno a dávalo nám to patřičně najevo. Pravda, moje babička byla ze Židenic a dcerka v Brně hezkých pár let studovala, žila a nedaleko Brna žije stále. Ale stejně – co my můžeme o Brně alias štatlu vlastně vědět.

Nu, leccos víme.

Povídá se, povídá (já u toho nebyl, tak starý zas nejsem), že tak někdy v prvním tisíciletí se na území dnešní brněnské čtvrti Líšeň nacházelo jedno z hradišť Velkomoravské říše, jemuž se dnes říká Staré Zámky. Stálo na hlinitém, staročesky brnném, vrchu. Odtud se i osadě kolem hradiště začalo říkat Brnno, tedy vlastně „Hlinito“. Zdejší lidé jsou ale koumaví. Aby si ušetřili práci se psaním, svůj název zjednodušili, a řekli bychom, zefektivnili. Hle, první náznak chytrého přístupu k věci.

Ve třináctém století se Brno stalo městem se vším všudy, tedy se všemi právy královského města, a ve stejné době vznikl i jeho historický symbol, hrad Špilberk alias Špilas. Takřka po celou dobu své přepestré historie bylo Brno hlavním městem Moravy, ať už se země, jichž byla Morava součástí, jmenovaly jakkoli. (Jistě, nějaký čas o toto postavení soupeřilo s Olomoucí, ale nakonec vyhrálo.)

Ačkoli se tomu tak neříkalo, Brno vždy bylo – a stále je – „melting pot“, tedy tavicí kotel, v němž se mísí a tříbí lidé, kultury, názory i jazyk.

Ze směsi kulturních a jazykových vlivů, hlavně českomoravského, rakousko-německého a židovského, vykrystalizoval také populární brněnský slang – brněnské hantec. Dříve to byla řeč chudých vrstev, v dnešní nejstarší generaci je stále živý jako součást zdejšího kulturního svérázu.

V generacích následujících prý pomalu upadá v zapomnění. Jsou o tom aspoň přesvědčení na magistrátě, kde po nějakém tom dohadování nakonec svolili do naší knížky aspoň s krátkými exkurzemi.

Utěšuje mne, že s používáním hantecu mají někdy problém i sami Brňané. Když třeba po Brně v roce 2013 jezdil, poprvé v Česku, na zkoušku elektrický midibus Rampini dobíjený z trolejbusové troleje, měl jeho zkušební provoz slogan „Po Brně zeleně“. Tehdejší provozní ředitel dopravního podniku chtěl ke sloganu doplnit hantecový překlad: „Po štatlu bez rychny“ (Po městě bez zápachu). Bohužel ten nápad nakonec neprošel přes tiskovou mluvčí – prý jaksi příliš odvážný.

Když jsme u té městské dopravy: Je všeobecně známo, že Brňané říkají svým tramvajím šaliny. Není na tom nic záhadného, prostě jen počeštěné německé označení „Elektrische Linie“. Ne nadarmo se také časové jízdence pro brněnskou hromadnou dopravu a její elektronické podobě říká Šalinkarta.

Nás ovšem mnohem víc zaujala služba Pípni a jeď. Cestující nemusí složitě počítat, jakou jízdenku a na jak dlouho si má koupit. Místo toho prostě při každém nástupu přiloží k validátoru (tedy k tomu žlutému strojku) platební kartu. Pokud jede jen kousek a chce platit co nejmíň, přiloží kartu i při výstupu. Systém mu na konci dne sám spočítá, jaká jízdenka je pro něj nejvýhodnější, a příslušný obnos mu následně odečte z účtu. Nám se to při cestování po Brně velmi osvědčilo.

(Poznámka: Sami brněnští dopraváci používají pro svoji pouliční dráhu také mazlivé označení „tramvajka“ – prostě ty své slečny na kolejích mají rádi.)

To, co je chytré čili smart čili in, nemusí být vždy jen digitální. Krásným toho příkladem jsou brněnské elektrolodě na Prýglu, tedy zdejší přehradě. (Kdeže se to hantecové jméno vzalo? Německy Prügel je klacek, hůl, sukovice. A stačí se podívat na mapu: Úzký a dlouhý tvar brněnské přehrady takový klacek či pořádnou sukovici opravdu připomíná.)

Začalo to několik let po druhé světové válce při zahájení provozu lodní dopravy. Poválečný nedostatek pohonných hmot pro spalovací motory a přehrada sloužící jako zdroj pitné vody pro Brno tehdy vedly k volbě elektrického pohonu lodí. To východisko z nouze se postupem času stalo předností a místní zvláštností.

Podívejte se teď, prosím, na tuhle fotografii. Zatím se v žádné naší knížce neobjevila, protože nebyla shledána dostatečně sexy, smart a in. Přesto je nesmírně zajímavá.

Vidíme na ní totiž tradiční olověné baterie u dna brněnské elektrolodě. Jejich velká hmotnost, která je všude jinde na překážku, se zde stala výhodou: Kromě zásobníku elektrické energie slouží zároveň jako balast, který dává lodi potřebnou stabilitu.

Při plném nabití takových baterií dopluje loď nějakých 80 až 100 kilometrů, dost pro celodenní provoz. Zručný kapitán navíc citlivě využívá tažnou sílu motoru a pohybovou energii lodi, čímž dokáže udržet denní spotřebu pod dvě třetiny kapacity baterií.

Elektrolodě vycházejí samozřejmě ve výsledku dráž, než ty motorové. Nedají se přes zimu jen tak postavit na špalky a zamknout – o baterie se musí průběžně pečovat. Ale ten tichý a čistý provoz za to Brňanům stojí. Takové vědomí „něčeho za něco“ bývá znakem moudrosti – u elektrické dopravy i v životě lidském.

Brno je město plné zeleně, čímž nás vážně okouzluje. Krásně se tu prochází velkými parky, z nichž asi nejznámější (ale zdaleka ne jediné) jsou Lužánky alias Augec.

Lužánky jsou zajímavé kromě jiného uměle vytvořeným tokem říčky Ponávky v místech, kde až do konce 19. století tekla skutečná říčka předtím, než ji ukryli do podzemního potrubí. Říčka Ponávka je ostatně nedílnou součástí brněnského koloritu. Ne nadarmo se o ní v písni jisté brněnské folkové kapely zpívá: „Veletok je to betálné, déte si bacha, křeni.“ (Betálné je po brněnsku výborný, zatímco křen je zde trouba čili naivka.)

V Lužánkách také sídlí městská organizace Veřejná zeleň města Brna, která (jaké překvapení) spravuje brněnskou veřejnou zeleň – přesněji tu, kterou si nespravují samy městské části. A aby při tom ošetřování zeleně lidi neohluchli z rámusu „multikár“ (říkejme tomu tak) a nepřiotrávili se z jejich výfuků, používá tahle organizace rozmanité elektrické náklaďáčky.

Sami jsme jeden takový viděli a fotografovali v jiném brněnském parku – v lesoparku Wilsonův les. Kdo to tam zná, jistě mi potvrdí, že jeho příkrý terén opravdu není nic pro dýchavičné lidi a dýchavičné stroje. Taková „elektrická multikára“ si tam ve vší tichosti poradí se stoupáním i s křivolakými cestami. Společnou mají tito malí, ale šikovní električtí pracanti dále jednoduchou, robustní konstrukci kabiny (když se kabina zanese hlínou, jednoduše se vystříká hadicí) i pohonu. Také kapacitu baterií, dostačující na jednu směnu.

Poznámka: O elektrických multikárách píšu v samostatném článku. Je tam i něco o brněnských elektrických popelářských vozech, k nimž se dostaneme hned vzápětí.

Elektrické multikáry ovšem nejsou jediným tichým pomocníkem při správě brněnské zeleně. Svébytným fenoménem je zde využívání koní. Koně se hodí třeba ke spásání trávy (například na Zahradě pod hradbami na Špilberku). Nanejvýš užiteční jsou také při jarním prořezávání (neboli vertikutaci) trávníků nebo tahání dřeva z těžko přístupných částí parků a lesů.

Jinou z dalších brněnských zelených pozoruhodností, která nás bez nadsázky dostala, je Otevřená zahrada, projekt Nadace Partnerství. Z původně zanedbaného místa pod Špilberkem tato nadace postupem času vybudovala oázu klidu uprostřed velkoměsta. Chcete vědět, kde jsme si my dospělí najednou hráli jako malé děti a zkoušeli s vodou kdeco? Ano, právě tam. Je nám jasné, kam jednou budeme chodit s vnučkou, až trochu povyroste.

V brněnských ulicích, jako vůbec poprvé v Česku, slouží od roku 2022 plně elektrický popelářský vůz, a to značky Volvo. Jeho pravidelná směna začíná v 6 hodin a končí ve 14 hodin. Za tuto dobu ujede v průměru 45 kilometrů se čtyřmi až pěti sty zastávkami. Elektrický pohon bez výfukových plynů, hluku a vibrací šetří zdraví obyvatelům Brna i samotné obsluze, která je u tradičního pohonu má z první ruky. Kdo jednou ozkusil elektrickou „kukačku“, zpět na diesel už se mu nechce.

Odkud to vím? Tahle elektrická „těžká váha“ se předvedla na jedné z konferencí, které v Brně každoročně pořádáme. Působivé vyprávění jejího řidiče pak bylo jednou z nejzajímavějších prezentací, jaké jsem kdy slyšel.

Za ta léta spolupráce s různými brněnskými organizacemi a odborníky k nim s manželkou máme kolegiální vztah plný respektu. Jsou to lidé, kteří umějí, a tudíž se nepotřebují předvádět.

Dlouhodobě moc fandíme brněnským dopravákům, jejich elektrické dopravě a informačním vymoženostem. Také brněnské odpadové společnosti a brněnským teplárnám za její počiny v oblasti čisté energetiky (o podrobnostech se můžete dočíst ve výše zmíněné knížce).

Velice si cením onoho pana docenta z Mendelovy univerzity, jehož jednoduché a trefné přirovnání účinků jednoho vzrostlého stromu k třiceti až čtyřiceti klimatizačním jednotkám rád přebírám do svých knížek a přednášek. (Od magistrátních činitelů ovšem za ně dostal pěkně za uši – asi protože nevěděli, kdo je autorem.)

Bylo pro nás také nesmírně zajímavé pohovořit se zástupcem správce brněnských komunikací o „chytrých“ křižovatkách, umožňujících kromě jiného plynulý průjezd vozidel záchranného systému. Ano, životy a zdraví na prvním místě.

A abychom byli úplně spravedliví: I na rozumné úředníky jsme v Brně narazili.

Brno je město škol a studentů. Léta studentská máme s manželkou už hezkých pár let za sebou. Přesto (nebo možná právě proto) je máme rádi. A nejen na odborných akcích. Když zapadneme do některé z rázovitých studentských hospůdek, jichž je v Brně požehnaně, a kromě pěnivého moku nasáváme i atmosféru, hned se cítíme o trochu mladší.

Zeptáte-li se Pražana usídlivšího se v Brně, co ho vedlo k přestěhování, odpoví vám: V Brně se žije pomaleji. Ano, oproti zběsilému tempu a anonymitě hlavního města má život v Brně takříkajíc lidský rozměr. I zde se občas spěchá, ale ne o život. I zde se občas čeká, ale spíše s úsměvnými vtípky než s nervózně sevřenými rty.

V době pandemické se v Brně vzedmula obrovská vlna solidarity s upracovaným zdravotníky. Za svařák na ulici ale nikdo nikoho nebuzeroval. Proč taky.

Brno je zkrátka velkoměsto, kde lidé nezapomněli mít k sobě blízko. Jen se podívejte na fotografii z pěší zóny – lidé, tramvaje, zeleň, pro všechny je tu dost místa, všichni se tu v klidu porovnají. A možná to je ten důvod, proč máme Brno rádi a zas a zas se tam vracíme.