Knížka pro dnešní dobu: Oheň z dříví eukalyptu

V Austrálii jsem nikdy nebyl. S australským humorem jsem se ale přesto setkal. Když sem kdysi v devadesátkách doputoval jeden mladý australský novinář a chvíli nás učil anglicky s nezaměnitelnou australskou výslovností, ukazoval nám také výstřižky s australskými kreslenými vtipy. Na jeden z nich nikdy nezapomenu:

V kanceláři uměleckého agenta stojí kouzelník. Vedle sebe má velký kufr skrznaskrz propíchaný meči, z něhož čouhá vyděšená ženská hlava.

A text pod obrázkem zněl: „Magie? Kdo tady mluví o magii?“

Asi takhle.

Netradiční překladatel netradiční poezie

Dr. Karel Ulbert, CSc. byl (nakolik jsem se stačil dopátrat) vědeckým pracovníkem Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Jeho jméno jsem našel například pod odborným článkem z roku 1980 s názvem „Vznik volných radikálů při mletí křemenného skla a křemene“.

Většina české veřejnosti, hlavně té muzikální se sklony k folkové a country muzice, ale zná mnohem spíš právě jeho výběr a překlad z australské lidové poezie, který vyšel pod názvem Oheň z dříví eukalyptu. Tento zajímavý vědecký pracovník se s ní setkal při svém studijním pobytu na universitě v Brisbane. A jak píše, zaujala ho na ní „bezprostřednost a neopakovatelnost obsahu, svěžest a vůně života, jaký byl“.

Po letech, jak jsem se díky vymoženostem internetu dostával k originálním textům, vzdávám tomuto nezvyklému překladateli velký hold. Překládat poezii, zvláště údernou, lidovou, písňovou, z angličtiny do češtiny je totiž docela kumšt. Nedávno jsem tu k tomu psal pár postřehů.

Tak tedy, kdo umí, umí.

Pod stejným názvem pak byla vydaná i deska skupiny Greenhorns. Tahle legendární kapela vybrané básně z té sbírky zhudebnila (pokud tedy nešlo o lidové písně s původní melodií, na niž se muzikanti nějak dopátrali) a nazpívala. Některé texty přitom doznaly zkrácení – někdy šťastného, jindy méně, ale to je koneckonců věc názoru.

Zde budu vyprávět hlavně o té knížce. Básně v ní obsažené pocházejí všechny z 19. století. Starší prostě nejsou („bílá“ Austrálie je historicky mladá) a mladší už prý byly předělávky v duchu americké country. Většina z nich pochází od dvou australských bardů, jimiž byli Andrew Barton „Banjo“ Paterson a Henry Lawson. A ovšem doplňují je nezapomenutelné australské lidovky.

Nemíním tu uspat čtenáře tím, že budu probírat jednu po druhé. Vyberu jen pár z nich, které mě obzvlášť zaujaly.

Volský potah z australských písniček jsem si vždycky představoval jako cosi na způsob našeho žebřiňáku taženého párem volků. Leč ouha. Volský vůz v australském provedení, to byl obrovský valník na kolech, nezřídka velkých skoro jako kočí sám, a do něj byla těch volů zapřažena spousta párů. Prostě taková obrovská silniční souprava s živým pohonem.

V českých končinách je asi nejznámější písnička Volskej vůz, pojednávající o Australanovi, který si hledá ženu, aby s ním sdílela v životě dobré i zlé. „Pojď a začni kočírovat ten můj dobrej volskej vůz“. V závěrečné sloce vypočítává autor, kolik dětí spolu budou mít, což končí mnohovýznamným: „Moji milí Australáci, přece máme na to cajk“. Byl jsem zvědav, jak je ten verš v originále. Je tam: „Yes, my colonials, just as many as you like“. Noo, je to pěkné, ale marná sláva, tu šťávu tomu dal až český kandidát věd.

Jinému kočímu od volského potahu se přihodil pěkný malér pět mil od města Gundagai. V dešti a blátě mu praskla náprava, spřežení už nemohlo dál, ztratil sirky i fajfku, ale co nejhoršího, odkudsi se přihnal pes jak tele, který mu zasedl zásoby. A ne a ne se hnout. Kočí pak jen rezignovaně konstatuje, že nakonec může oželet všechno, ale ten pes na bedně s jeho zásobami ho fakt vytáčí.

Mimochodem, k nalezení je i videoklip, na němž tuhle písničku zřejmě zpívá australský řidič kamionu a dovádí text do současnosti. S náramným gustem ji uzavírá slovy, že projede tím zatraceným Gundagai devadesát mil za hodinu (tedy asi stopadesátkou).

Příběhy v téhle sbírce se často vyznačují překvapivými pointami. Hodně dobré jsou tři, známé i z provedení Greenhornů.

Poéma o Johnsonově protijedu ukazuje, že co je dobré pro přírodu, nemusí být dobré pro člověka a že domorodé recepty nemusí být vždy funkční. Osadníkovi Johnsonovi, který má strach z hadů, poradí domorodec, že ještěrky goanny chrání před smrtelným hadím jedem listí z jistého keře. Poté, co Johnson shlédne úspěšný boj goanny s tygří zmijí, po němž ještěrka skutečně zkonzumuje spoustu listí z keře, je si jist, jak tímhle objevem spasí lidstvo před smrtí od hadů. Hned to chce také vyzkoušet na sobě. Naštěstí „místní učenec“ ho včas přemluví, aby to nejprve zkusili na psech. A běda – umře pes, který dostal „elixír“ z oné zázračné rostliny. Aby ne. „Vědec letěl zkusit drogu, hrůzou chvěl se po těle – náprstek hned zabil pštrosa, lžička stačí na tele.“ Johnson se od té doby nebojí hadů, ale střílí po „podvodných“ goannách. A milý domorodec se kamsi ztratil – „nevábí ho zřejmě téma: goanna a protijed“.

V jiné zhudebněné básni popisuje vyprávěč jezdci cestu do zapadlého dvora jakéhosi Hogana, plnou nástrah přírody i číhajících „ostrých hochů“. Když bude mít štěstí a dojede až k Hoganovi, může tam narazit na bandu chlapů, kteří tam chodí „mok trochu vochutnat“. Po všem tom dost dlouhém vysvětlování jezdec obrátí své koně zpět. „On prostě zjistil v tu chvilku, že necítí se fit. Měl Hoganovi obsílku a výměr doručit.“

Pěknou pointu najdeme i v dalším klenotu té sbírky, tentokrát opravdu lidové písničce s patřičným australským humorem. Bluy Brink, neúnavný stříhač ovcí a ještě neúnavnější žíznivec, omylem vypije vitriol, tedy kyselinu sírovou, jíž ráno barman čistil svůj bar. Barman je pak celý den zděšený, co to s ním udělalo. Druhý den ale milý Bluy stojí zas u dveří. „Má vožehlý vobočí, fousy jak rez a na kůži místa jak prašivej pes“. Po barmanovi znova chce ten „báječný drink“, protože má po něm ke rvaní sílu a stříhá jak lev. Jen prý mu ten nápoj trochu ponížil sebevědomí. Vždycky si prý myslel, že dovede pít, ale až teď teprve poznal „silnej a pořádnej drink“. Bodejť ne. „Když zakašlu, chytne fous, řek Bluy Brink“.

Zajímavě končí také třeba báseň o venkovském křtu. Šlo vlastně o nedorozumění. Po deseti letech života zdravého venkovského kluka se v zapadlé chajdě jeho rodičů náhodou objeví mnich a rodiče hned, aby ho pokřtil. Mnich káže o svém stádě, k němuž se tím konečně kluk připojí. Jenže: „Hoch už ledaco znal a tak z toho si vzal – že budou mu vpalovat značku“. A to tedy ne. Hned jim uteče a schová se. Nakonec ho rodiče z úkrytu doslova vyšťourají, čím má mnich šanci ho pokropit a pokřtít. Leč ouha. V té napjaté situaci mnich zapomene, jak se má kluk vlastně jmenovat! Bezděky si vybaví jakési jméno, které s chrstnutím vody vykřikne na pelášícího mladého muže: Ginys! Vzápětí s hrůzou zjistí, že je to značka jeho oblíbené whisky.

To samo už by mohla být ona překvapivá pointa. Ale autor ji ještě dovedl k dokonalosti. Z kluka se časem stane velký pán, soudce, co hodnotí viny druhých. Ale má smrt v očích, když mu snad někdo připomene, jakže přišel ke svému velmi netradičnímu křestnímu jménu.

Tento motiv se opakuje ve více australských básních a písních v té sbírce.

Typický je pro snad nejznámější australskou píseň o tulákovi a jeho ranci, kterému se říkalo Matilda, podobně jako kotlíku na čaj se říkalo Billy. Tulák jednou do rance přibalí i zatoulané jehně. Má ale smůlu, nachytá ho farmář s četníky. V té chvíli se tulák radši utopí v jezeře, než by se od nich nechal chytit.

Podobně skončil i potyčka „vostrýho australáka“ Jacka Doolana (tedy Dulena, jak foneticky píše překladatel): „Já chci se prát a ne se vzdát! Křik vostrej Australák“.

I v tom je poselství australské lidové poezie – aspoň jak já sám ho cítím: Někdy je zkrátka potřeba bojovat, i když to vypadá beznadějně.

Sbírka Oheň z dříví eukalyptu obsahuje spoustu dalších básní a balad, veselých i nostalgických, plných živých příběhů i zamyšlení. Kdo ji má v knihovně, ten se k ní dost možná také vrací. Kdo ne, třeba ji ještě někde sežene. Určitě za to stojí.

Citováno z knihy: Oheň z dříví eukalyptu. Výběr z australské lidové poezie. Přeložil Karel Ulbert. Mladá fronta. Praha 1977.