Z keltských luhů a hájů aneb Jak se překládají písničky z angličtiny

Přeložené písničky, které zpíváme (teď už obvykle jen pro naše přátele), jsou rozmanitého původu. Převládají anglické, skotské a irské lidovky a zlidovělé. V tom aby se čert vyznal. To, co někdy vypadá jako pravá irská lidovka, má občas několik autorů, nezřídka zpoza Atlantiku. Taky se někdy rádo těmhle písničkám říká keltské, ovšem s Kelty mívají společného pramálo.

Kromě toho si občas „střihnu“ překlad z úplně odlišného soudku. Třeba árii admirála z anglické komické opery H.M.S. Pinafore (jinak ten kuplet, co ho vždycky zvrzne Harris ve Třech mužích ve člunu). Anebo country klasiku, jejíž česká cover verze je notoricky známá, ale nás zajímá, o čem je ta písnička původně doopravdy.

Měl bych se v té souvislosti drze přiznat k jedné věci: Nejsem folklorista ani jiný znalec anglosaské muziky. Co hrajeme, máme odposlouchané z nahrávek a z pár živých posezení. Jazyk a kulturu zpoza Lamanšského kanálu jsem léta vstřebával převážně skrze své kolegy techniky, ekonomy a učitele managementu.

Ti poslední nám mimo jiné často tloukli do hlav consistent structure – tedy to, aby naše odborná dílka měla vždycky začátek, prostředek a konec a dávala jasný smysl. Tenhle manažerský imperativ se nakonec promítá i do našich českých textů. Říkám našich, protože Pavla je pokaždé první posluchačkou, kritičkou a (na rozdíl od většiny kritiků) následně i spoluautorkou.

Naše přeložené písničky většinou sledují obsah původní předlohy, který vyprávíme vlastními slovy. Některé písničky si ale řeknou o překlad téměř doslovný, jen s minimálními rozdíly kvůli rytmu a rýmům. Jinde naopak vznikne prakticky nový text, velmi volně inspirovaný originálem.

To je totiž tak. V písničce nepřekládáte jen jazyk, ale taky kulturu a reálie – našinec nemůže znát všechny zvyklosti, souvislosti a prostředí, které má Ir, Skot nebo třeba Američan zažité pod kůží. Nezřídka tak musíte do textu vpašovat i jakési vysvětlivky.

V jedné irské písničce se třeba nevěrná žena snaží přesvědčit nadrátovaného manžela, že to, co vidí viset na věšáku, není kabát jejího právě přítomného milence, nýbrž prostěradlo. Jenže ono to vlastně není prostěradlo na povlečení postele, ale to, kterým se tam lidé přikrývají.

Nebo jak hezky česky přeložit „krásný toulavý dehet“ (jolly roving tar) jako označení pro sexy námořníka? Námořníci měli nadehtované nohavice, aby jim nepromokaly – což je pro Angličana nebo Ira naprostá samozřejmost. Co si z toho má ale vybrat český posluchač? Nakonec tedy z toho vzešli „kluci samá sůl“.

Když jsem nedávno překládal pro naše countrymilné přátele klasiku Jambalayu (což je jinak takový louisianský eintopf), dostal jsem se hned na úvod k zeměpisně-přírodopisnému označení bayou. To je krajina se stojatou vodou a slepými říčními rameny na jihu Louisiany. A pokud jsem nechtěl o tohle zvukomalebné slůvko překlad ochudit (jakože ne), bylo potřeba věnovat jeden verš jeho básnickému výkladu a ten ostatní obsah prostě trochu zdrcnout.

Vůbec už nemluvím o jedné irské ukolébavce, kde se to hemží zástupem bytostí z tamní mytologie. Nakonec se s tím dalo dělat jediné: nechat se volně inspirovat kouzlem irské krajiny a hvězdné noci i mateřskou něhou českých ukolébavek.

Někdy se nám taky prostě nelíbí pesimistický závěr originální předlohy, tak si ho drze předěláme. Kupříkladu známá irská písnička o lodi jménem Irish Rover končí tak, že z posádky zbyl jen vyprávěč a kapitánův pes, který se utopil. Konec. Já jsem se inspiroval Maxipsem Fíkem, takže ten pes v našem provedení nakonec převezme velení lodi a ta pluje vesele dál. To už tedy není ani trochu irské, ale líp se to zpívá a je u toho česká sranda.

A konečně, na rozdíl od lidových zpěváčků mne straší onen imperativ consistent structure a pokud originál postrádá hlavu a patu, nezbývá, než ji do české verze prostě vymyslet. Jinak to bude vyznívat blbě a první na ráně bude kdo? Samozřejmě překladatel.

Písničkový text je spíš umělecké řemeslo než „umění“. Aby jeho překlad dobře dopadl, musí (tedy podle mého) splnit tři požadavky: být v rytmu, mít pěkné rýmy a mít zajímavý obsah vyjádřený krásnou přirozenou češtinou.

Rytmus textu musí sednout na rytmus melodie, aby slova neklopýtala. Rytmus jazyka má ale čeština beznadějně jiný než angličtina. Kromě toho mají lidoví tvůrci zpoza lamanšského kanálu (ale asi nejen odtamtud) takový zvláštní zvyk příliš se s tím nepárat, a když to nejde jinak, narvat dlouhou větu do omezeného prostoru verše v šestnáctinovém nebo jakém rytmu. Kdyby si totéž troufnul překladatel, bude to znít jako neobratný překlad. Takže někdy je potřeba písničku při překládání zároveň trochu učesat, aby odpovídající verše měly stejný počet slabik. Aspoň přibližně.

Verše se zároveň musí rýmovat a český posluchač je v tomhle směru náročnější, než ten anglosaský. Jejich lidovky i zlidovělé si kromě toho občas s oblibou pomáhají slabikami dosazenými halabala na konec verše jen tak navíc kvůli rýmu, prostě tou Cimrmanovou hláskovou konstantou. Jenže česky by to znělo prapodivně.

A za třetí tedy, text člověku musí „jít z pusy“. Tam, kde by z doslovného překladu vylezl dechovkoidní kýč, překlápím při překladu fakticky folklór do folku. Jéje, co jsem si užil s jednou písničkou, kde panna s vojákem šli k řece a tam se líbali a slavíci jim k tomu zpívali. Mockrát jsem ho předělával, než Pavla uznala výsledek za způsobilý k našemu provedení před lidmi.

Mimochodem, ta písnička o vojákovi a panně má v originále takový překvapivý závěr: Ten voják poté, co se se svou pannou patřičně sblížili a ona se ho ptá, zda si ji vezme, ji vysvětlí, že má doma ženu, což je ta nejhezčí bytost, jakou si ta panna umí představit. Ale že pokud se za sedm let vrátí z Indie, kdež se místo světlým pivem bude nalévat silnou whisky, budou spolu zase poslouchat ten slavičí zpěv. Inu, není nad upřímnost. Ale jistě chápete, že takhle jsme to českým posluchačkám fakt nemohli podat. Takže jsem ten konec musel taky trochu poupravit.

To když jsem pro nás překládal v úvodu zmíněnou Admirálovu píseň, dával jsem si hodně záležet, abych se držel originálu. Vypráví totiž o tom, jak ten admirál začínal jako poskok v advokátní kanceláři a díky své píli se postupně vypracoval na úředníka a advokáta. Když na té právničině zbohatnul, nechal se zvolit jako poslanec do parlamentu a jak tam srdnatě hájil zájmy své strany a ani trochu (prý) přitom nemyslel na sebe, udělali z něj za odměnu admirála. To vše, prosím, v roce 1878(!).

Předkládání písniček umí být vážně zajímavé.

Výběr našich písniček takových i onakých (včetně té admirálovy) najdete na YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCH0ECd1MoubILHK_560BakA/featured