Článek
Dvě malé bytovky, jedno společenství – nebo dvě?
Bydlíme v krásném bytě v malé bytovce. Zásluhou našich podivuhodných sousedů jsme ho málem opustili, v čemž nám (naštěstí) zabránila neméně podivuhodná realitka.
Ty malé bytovky jsou dvě vedle sebe a tvoří jedno společenství vlastníků. Z čistě sociologického pohledu by se tu ovšem dala vysledovat jakási společenstva dvě.
V té sousední bytovce se časem zformovala parta mladých, postupně stárnoucích lidí. Pro sebe jsem si je pojmenoval podle jedné trampské písničky „Parta z ranče Ypsilon“. Tahle parta jakožto neformální struktura se prolínala s formální strukturou výboru SVJ. Největší slovo tam nakonec měl nečlen výboru, jehož charakteristickou vlastností bylo, že – slovy klasika – „vie pekne revať“.
Náš dům byl v tomto směru poměrně nesourodý, každý z nás víceméně zahleděný do sebe, většinou bez velké chuti se družit. To se ale s rekonstrukcí změnilo.
Navrch huj, vespod fuj
Že je nutno naše bytovky rekonstruovat už po nějakých -nácti letech bylo zřejmé. Architekt je navrhl funkčně a líbivě. Domy měly veselou, do červena laděnou fasádu, a s ní ladící dřevěné obložení horních pater, dřevěná okna a dřevěné pergoly. Ovšem provedení bylo přímo strašlivé. Doslova na ně sedělo ono „Navrch huj, vespod fuj.“
Stavební firmu odvál čas a reklamovat nebylo u koho. Platilo tu ovšem do jisté míry ještě jedno přísloví, totiž že všechno zlé je k něčemu dobré. Protože stěny značně propouštěly teplo (později jsme zjistili, že nejen pod dřevěným obložením, ale i mezi některými cihlami chyběla malta), bylo zřejmé, že s rekonstrukcí dosáhneme na příslušnou zeleně úspornou dotaci. Zbytek musel utáhnout úvěr. Potud tedy panovala všeobecná shoda.
Ano, ale nějak jinak
K rekonstrukci byl potřeba projekt. Ten zadalo společenství, ve skutečnosti ale spíše Parta z ranče Ypsilon, našemu všem známému stavebnímu inženýrovi. To by ještě v principu nemusel být problém. Ale byl.
Parta z ranče Ypsilon totiž podlehla módnímu vlivu šedivých stěn a černých oken (tedy pardon, antracitových – ale já v tom nevidím rozdíl). My, co jsme zažili šedivé paneláky a vůbec socialistickou šeď, to stále nějak nemůžeme pochopit. Ale móda tu zřejmě není proto, aby ji člověk chápal.
Podle téhle módy tedy chtěla Parta z ranče Ypsilon z gruntu změnit vzhled našich domů z veselých barevných na depresivně šedivé. A teď šlo o to, natlačit toto řešení všem ostatním, ať se jim to líbí nebo ne. Proti gustu žádný dišputát. Ovšem kupuji-li si byt v barevném domě, je to proto, že se mi barevný dům líbí a socialistickou šeď fakt odmítáme já i moje žena Pavla.
Přehlídka manipulačních technik
K mé odborné kvalifikaci patří i jistá znalost psychologie a sociologie. To, co nám tu Parta z ranče Ypsilon následně předvedla, byla učebnicová přehlídka rozmanitých manipulačních technik.
Zkusili to nejprve se ztíženým přístupem k informacím. Projekt rekonstrukce se přinesl jako halda papírů v tašce s tím, že kdo chce, může si ho vypůjčit. (Nikdo ale není povinen mít stavařskou kvalifikaci a s ní probírat každý detail té tlusté složky.)
Pak se to zkusilo s momentem překvapení v kombinaci se zastrašováním. Řeklo se, že projekt je hotový a v něm je zanesena šedá barva fasády s černými (pardon, antracitovými) okny. Je potřeba to řešení rychle odsouhlasit, abychom mohli začít. Kdo nebude souhlasit, může nás všechny a potažmo sebe dostat do problémů.
Spoléhalo se i na zkreslené a neúplné informace. Bylo řečeno, že má-li vše proběhnout včas, nezbývá nežli použít antracitová okna, protože ta jediná mohou být dodána v termínu. To už jsme se vložili s Pavlou do hry. Nebyli jsme členy výboru, ale s informacemi pracovat umíme. Jednoduše jsme zajeli za výrobcem těch oken a zjistili jsme, že pravda je zcela jiná. Podobně jsme později zkoumali i barvu a provedení vchodových dveří. Tuto informaci jsme dali všem k dispozici a věci se daly do pohybu.
Sousedé v našem domě se vzpamatovali. Rodiče malých dětí si uvědomili, že k růžovému dětskému pokojíku opravdu černá okna nesednou a že šeď na fasádě také nechtějí. Naše informace jim dodala odvahu říci to nahlas. Nesourodé společenstvo z naší bytovky se náhle dalo dohromady. Domluvili jsme se velmi rychle, že chceme okna v dřevodekoru a fasádu v jistém, všem vyhovujícím teplém odstínu, přičemž neexistuje objektivní technický nebo obchodní důvod, proč by tomu tak nemohlo být.
Nastala tedy patová situace. Parta z ranče Ypsilon už nás nemohla přehlasovat.
Tu partu to rozzuřilo. Dostal jsem telefonát od jednoho z nich, který na mne doslova řval, tedy zastrašoval. Zkusil to při té příležitosti i s další populární manipulační technikou, totiž vzbuzováním pocitu viny. Zde to bylo ve smyslu „vy bráníte rekonstrukci, která je potřeba“. Když tak na mne jako smyslů zbavený ječel: „Posloucháte mě?!“, odpověděl jsem sladce: „Poslouchám vás, ale nevěřím vám.“ Tím byl hovor ukončen.
Podobně zesílil tlak i na další sousedy, kteří byli považováni za snazší kořist. Jenže informace už tu byla a žila si svým životem.
Řešení bylo jednoduché
Řešení přitom bylo velmi jednoduché: Parta z ranče Ypsilon si nechala svoji bytovku v černošedém provedení, naše je v teplých barvách s dřevodekorem oken. Žádný zákon ani vyhláška přece nenařizují, aby dva domy pod jedním SVJ musely mít stejné barevné provedení. Stavbu to přitom nijak významně neprodraží.
A tak se i stalo. Onomu neformálnímu vůdci Party z ranče Ypsilon ještě nějaký čas trvalo, než strávil skutečnost, že věci nedopadly přesně podle jeho představ a křiku. Ale to už nebyl náš problém.
Jak dlouho že tu ještě budu
Další události z rekonstrukce byly spíše veselé.
Kupříkladu místo snesených nefunkčních pergol v patře si sousedé nechali nainstalovat (už za své, jako součást bytu) jakési budníky s obchodním označením „bioklimatická pergola“. O poměru cena versus výkon máme s Pavlou v tomto případě jisté pochybnosti, ale kdo chce kam… Každopádně my jsme to odmítli – máme rádi světlo a ten pohled na noční oblohu, který se nám s odstraněním pergoly otevřel, je úchvatný.
Tak se nám tedy aspoň snažili stavaři vnutit za patřičný, ne právě malý peníz instalaci základů pro takový budník. Pozoruhodná byla jejich argumentace. Představte si, když (mně šedesátníkovi) ten pan inženýr pravil tónem, jakým mluví staří moudří lidé s nezvedenou mládeží:
„No kolikpak je vám let. Časem sem po vás přijdou vaše děti nebo někdo jiný, a těm by se třeba taková pergola hodila. To si opravdu nezaplatíte aspoň ty základy pro ni?“
Tak nevím. Možná se ten dobrý muž minul povoláním. Možná by úspěšně prodával pohřební služby nebo hrobky. Mě ale nepřesvědčil.
A tak si tu pěkně s Pavlou žijeme, ve veselém domě s okny v dřevodekoru, které nám už nikdo nepřehlasuje, a s oblohou prosvětleným bytem. Nakonec všechno dobře dopadlo.
Do té doby, než iniciativní sousedé přijdou s nějakým neotřelým nápadem, co by tu šlo udělat jinak.
