Článek
Že váží činy, ne lidi. Že na tom, jak vypadáš, kolik máš peněz nebo co máš na sobě, nezáleží. No, tak to jsem byla roztomile naivní.
Když jsem poprvé vstoupila do soudní síně, měla jsem na sobě šaty z výprodeje a v ruce štos papírů, které jsem si vypracovala sama, protože jsem neměla na právníka. Můj případ byl malý. Nešlo o miliony. Jen o to, že mě bývalý šéf podrazil, podsunul mi falešnou fakturu a tvrdil, že jsem ukradla peníze. Věděla jsem, že lže. Měla jsem podezření, že to celé ušil na mě. A měla jsem důkazy. Tedy… měla jsem plán, jak je získat.
Když jsem předstoupila před soudce, vypadal jako někdo, kdo by mi nikdy nevěřil. Starší pán, sarkastický úsměv, lehce se nudil. Po pár větách mé obhajoby si odkašlal a s úsměškem poznamenal:
„Slečno, tohle není detektivní seriál. Tohle je soud. Nejsme tu od toho, abychom poslouchali teorii spiknutí.“
V sále se pár lidí zasmálo. On taky. Já ne. Já jsem měla plán.
Nechala jsem ho mluvit. Nechala jsem ho rozhodnout si „předběžný názor“. A pak jsem vytáhla kartu, kterou jsem si šetřila až na závěr.
Na stole jsem rozložila několik vytištěných e-mailů. Byly to zprávy mezi mým bývalým šéfem a… no, někým, kdo se podepisoval jako „Pavla“ a psal z adresy, kterou jsem neznala.
Byly plné posměchu, narážek a poznámek o tom, jak „ta holka stejně nemá šanci“ a jak „stačí, když soudce dostane správné doporučení“.
Přidala jsem výpis z databáze – Pavla byla registrována na stejné adrese jako… manželka pana soudce. A pak – třešnička – screen z jednoho zapomenutého profilu na Facebooku, kde Pavla sdílela fotku ze soudní budovy s popiskem:
„Držíme palce – justice je někdy příjemně předvídatelná 😉“
Soudce ztuhl. Neřekl nic. Neusmál se.
Jen zamrkal. A pak požádal o přestávku.
Když jsme se vrátili, byl to jiný člověk. Najednou velmi korektní, velmi pečlivý, velmi opatrný. Mé důkazy byly „zajímavé“. Mé poznámky „relevantní“. A moje obhajoba? „Rozhodně stojí za další přezkum.“
Zkrátím to: případ se obrátil. Šéf dostal pokutu za manipulaci s důkazy, soudce se z případu stáhl a… Pavla? Pavla zmizela z internetu.
Ale to není to nejlepší.
Asi o tři týdny později jsem seděla doma, když mi přišel e-mail. Adresa neznámá. Odesílatel: Michaela, manželka soudce.
Bylo to krátké.
„Děkuju za informace. Dlouho jsem měla podezření, že můj muž dává spravedlnosti vlastní tvář. Vy jste mi pomohla otevřít oči.“
Pod tím jen: „Hodně štěstí. Zasloužíte si spravedlnost.“
Nečekala jsem to. Neudělala jsem to kvůli pomstě. Udělala jsem to, protože mě unavilo být terčem výsměchu. Protože i holka bez právníka má mozek, trpělivost a e-mailovou schránku. A občas stačí pár indicií, trocha vytrvalosti… a to správné jméno v hlavičce zprávy.
Dnes už ten případ nikdo neřeší. Nikdo se k ničemu nevyjádřil veřejně. Ale slyšela jsem, že pan soudce je teď „na zdravotní dovolené“ a Pavla se odstěhovala do Brna.
A já?
Já si koupila nové šaty. A taky první vlastní kávovar. Protože když si konečně obhájíš sama sebe, můžeš si dovolit malý luxus.
