Článek
Míč mi voněl po adrenalinu, pískání bot na parketách znělo jako hudba a moje ruce konečně dělaly to, co jsem si vždycky přál — házely, chytaly, přihrávaly. V ten moment mi bylo jedno, že jsem byl vždycky ten nejhubenější ve třídě, že jsem nikdy nebyl první při tělocviku, že na mě spolužáci koukali spíš jako na kluka, který patří do knihovny, ne na hřiště.
Ten první trénink byl tvrdý. Nebyl jsem silný, rychlý, ani nijak výjimečný. Ale měl jsem jednu věc: chuť. Jenže ta, jak jsem brzy zjistil, nestačila.
Trenér nás postavil do řady a po pár týdnech začal dělat výběr do „áčka“. Když přišel na mě, ani se nezdržoval dlouhým pohledem.
„Hele, Marek, buďme upřímní. Ty na to prostě nemáš. Tady je to pro kluky, co mají šanci. Nezlob se, jo?“
Nezlobil jsem se. Ale bolela mě ta věta víc než jakýkoli pád na koleno. Ne protože bych si myslel, že jsem hvězda. Ale protože jsem doufal, že snaha něco znamená.
Od té chvíle jsem si nosil míč domů. Trénoval jsem sám, házel o zeď, běhal po sídlišti, koukal na videa, učil se, jak se pohybovat, jak číst hru. Nechtěl jsem pomstu. Chtěl jsem pochopit, jestli měl pravdu. A čím víc jsem trénoval, tím víc jsem cítil, že možná neměl.
Ve čtrnácti jsem nastoupil za jiný tým. Nikdo mě tam neznal. Mohl jsem začít od nuly. Z lavičky jsem se za rok dostal do základní pětky. Ne proto, že bych měl talent, ale protože jsem už znal každou pozici nazpaměť. Každý útok, každou slabinu soupeře.
Ve dvaceti jsem si poranil koleno. Konec snu? Ne. Začátek jiného. Začal jsem trénovat děti. Pak dorost. Pak amatérský tým dospělých. A pak, jednoho dne, když jsme se přihlásili do okresního přeboru, mi vedení oznámilo, že naším trenérem bude „posila se zkušenostmi“.
Byl to on. Trenér, který mi kdysi řekl, že na to nemám.
Když vešel do tělocvičny, poznal mě hned. Očima mi přelétl po tváři, přimhouřil oči a chvíli váhal. Neřekl nic. Jen podal ruku.
„Ty jsi… Marek, že jo?“
Přikývl jsem. „Jo. Ten, co na to neměl.“
Nevěděl, co říct. Ale teď už to bylo jedno. Já byl kapitán. A on ten, kdo se připojil ke mně.
Trénuje nás dobře. Dává tomu srdce. Ale někdy, když se podívá na mě, vím, že v očích nemá jen respekt. Má i trochu studu.
Nevyčítám mu to. Možná tehdy řekl, co si doopravdy myslel. A možná to tak i bylo. Ale pravda je, že ve sportu není nejdůležitější, s čím začneš. Ale s čím odmítneš skončit.
