Článek
Nikdy jsem neřešila, že je adoptovaná. Věděla jsem to odjakživa – říkala to s klidem, jako by mluvila o tom, že má ráda černý čaj místo zeleného.
Jednou mi řekla, že se nikdy nesnažila hledat svou biologickou matku. Prý nepotřebovala odpovědi.
Ale já ano.
Po její smrti jsem to v sobě nedokázala uzavřít.
Bylo to rok po jejím pohřbu. Seděla jsem v archivu sociální péče, v místnosti plné zaprášených složek.
Úřednice přede mě položila tlustou hnědou obálku s nápisem: K. Anna – adopce, 1968.
Byla tam všechna klasická dokumentace: rozhodnutí o svěření, posudky, zprávy sociálních pracovnic…
A pak jsem uviděla ten papír.
Nebyl založen v plastové fólii jako ostatní.
Byl navíc.
Zmačkaný, trochu vybledlý. Vypadalo to, že tam neměl být.
Byl to dopis. Ručně psaný.
Bez oslovení. Bez podpisu.
„Nejsem připravená. Ale vím, že si tě někdo zamiluje tak, jak si zasloužíš.
Někdo lepší než já.
Kéž jednou pochopíš, že tohle rozhodnutí nebylo zbabělé.
Ale jediné, které jsem tehdy měla.
Ať už budeš kdokoli – vím, že budeš mít dobré srdce.
Protože ho máš po mně.“
Ztuhla jsem. Četla jsem to znovu a znovu.
Byl to hlas někoho, kdo mi byl blízký, a přitom cizí.
Ale v těch řádcích bylo něco zvláštního. Něco známého.
Písmo.
Slova.
Obraty, které používala i máma.
Doma jsem to nemohla dostat z hlavy.
A tak jsem udělala to, co by možná ona nikdy neudělala:
Začala jsem pátrat.
Podle data, místa narození a několika archivních zmínek jsem po měsících hledání našla jméno ženy, která porodila mou mámu.
Nebyla to mladistvá dívka. Byla to vdaná žena.
A měla ještě jedno dítě.
Sestru.
Dnes už vím, že máma o tom věděla.
Ten dopis do složky nejspíš sama vrátila. Možná ho tam nikdy neměl nikdo najít.
Ale já ho našla.
A díky němu pochopila, proč máma nikdy nikoho nehledala.
Protože ji našla. Sama sebe.
A naučila to i mě.
Někdy jeden list papíru neprozradí minulost.
Ale odemkne budoucnost.
