Článek
Vlastně si bez něj už běžný týden neumím představit – pracovní schůzky, návštěvy, narozeniny. Zapsané, barevně označené, synchronizované. A právě proto jsem si všimla, že tam něco nesedí.
Událost, která mi blikla na obrazovce ráno 13. května, jsem nepoznávala. Stálo tam:
„Návštěva u Jany – 10:00“
Jenže já žádnou Janu neměla v plánu navštívit. A už vůbec ne v pondělí dopoledne, kdy mívám porady.
První myšlenka byla, že jsem to do kalendáře omylem uložila. Druhá – že mi to někdo přidal. Jenže kalendář byl soukromý. Nepřístupný nikomu jinému než mně.
Chtěla jsem to prostě ignorovat. Jenže ve mně něco hlodalo. A tak jsem v deset dopoledne seděla v autě a jela podle intuice. Nejsem typ, který by se nechal vést „záhadnou událostí v kalendáři“, ale ten den… jsem byla.
Jela jsem ulicí, kterou jsem znala jen letmo, a najednou jsem zastavila před domem, který byl povědomý. A tehdy mi došlo: Jana. Jana z nemocnice.
Před pěti lety jsme spolu ležely na onkologii. Měla tehdy rakovinu prsu, stejně jako já. Byla o něco starší, ale držely jsme se navzájem. Pak ji přeložili na jiný pokoj a já jsem ji už neviděla. Myslela jsem, že zemřela.
Ale teď jsem zazvonila. A dveře se otevřely.
„Myslela jsem, že už se nikdy neuvidíme,“ řekla mi. Usmívala se.
„Já… taky,“ odpověděla jsem zmateně.
Pozvala mě dál, jako bychom se rozloučily jen včera. Uvařila kávu, povídaly jsme si. Zjistila jsem, že žije sama, rekonvalescenci zvládla, ale kontakt na mě ztratila. Prý několikrát hledala. A pak mi řekla:
„Věděla jsem, že přijdeš. Dnes.“
Zamrazilo mě.
„Jak to myslíš?“
„Někdy prostě víš. A já jsem dnes ráno prostě věděla, že mě najdeš.“
Nevěděla jsem, co říct. A tak jsem jen kývla.
Doma jsem znovu otevřela kalendář. Událost tam pořád byla. Vytvořená tři týdny zpět. Ale já si ji opravdu nepamatovala. A přitom seděla přesně – čas, místo, jméno.
Nějaký omyl? Možná. Ale něco uvnitř mě tomu nevěřilo.
Možná jsem to napsala ve spánku. Možná zůstala v paměti nějaká zpráva, kterou jsem podvědomě následovala. Anebo… možná existuje spojení, které se nedá vysvětlit. Mezi lidmi, kteří si někdy v životě zachránili navzájem duši.
Od té doby si do kalendáře občas píšu i věci, které nemají logiku. Malé poznámky typu „Zavolej Lence“, „Zastav se u starého domu“, „Buď v klidu“ – a někdy mají smysl až zpětně.
A když mi zase jednou vyskočí něco neznámého, už se tolik nebráním. Protože někdy tě život vede přesně tam, kam potřebuješ. I když jsi zapomněl, že jsi si to už kdysi naplánoval.
