Článek
Ještě před necelým rokem jsme v televizních debatách poslouchali, jak jsou výdaje na obranu nesmyslem, který zničí naši ekonomiku. Andrej Babiš tehdy neváhal brnknot na strunu voličům extremistických stran, když zpochybňoval nákup nejmodernějších letounů F-35 a vysmíval se spojeneckým závazkům. Byla to nebezpečná hra s ohněm, která měla jediný cíl: vyluxovat hlasy všech, kteří slyší na hesla o „míru“ a „levném másle namísto drahých děl“.
Konec předvolební lži
Dnes je situace diametrálně odlišná a předvolební mlha se definitivně rozplynula. Andrej Babiš má své premiérské křeslo jisté a s ním přišla i rétorika, která se změnila k nepoznání. Ve svém aktuálním komentáři už nehoruje proti zbytečnému zbrojení ani nestraší válkou, aby získal hlasy vystrašených voličů radikálních stran. Naopak se bez mrknutí oka chlubí tím, že jeho vláda vydá na obranu rekordních 185 miliard korun, což odpovídá 2,1 % HDP.
Tento náhlý přerod je fascinující. Ten samý politik, který ještě před pár měsíci v televizních debatách populisticky navrhoval, že stíhačky F-35 prodá Netanjahuovi, aby ušetřil na důchody, nyní s vážnou tváří mluví o nutnosti budování těžkých mechanizovaných brigád a posilování protivzdušné obrany. Kde zmizela slova o tom, že nepotřebujeme bojová letadla? Nahradil je slovník zkušeného státníka, který dobře ví, že bez moderní armády nemá u jednacího stolu v Bruselu ani ve Washingtonu žádnou váhu.
Ačkoliv tento obrat hraničí s přímou lží vůči statisícům voličů, které Babiš v kampani ubezpečoval o svém odporu k navyšování zbrojních výdajů, v širším mezinárodním kontextu jde o vítězství rozumu. Tím, že Babiš fakticky přijal závazky NATO a dokonce mírně překročil magickou hranici dvou procent, vrací Českou republiku tam, kam historicky patří, do stabilního a předvídatelného srdce prozápadních struktur. Ukázal, že jeho koketování s extremismem bylo jen účelovým nástrojem k získání co největšího množství voličů napříč spektrem, zatímco jeho skutečná tvář je – naštěstí pro naši bezpečnost – pevně prozápadní.
Pět procent jako reálný cíl?
Ačkoliv Andrej Babiš ve svých veřejných projevech stále verbálně útočí na to, co nazývá „mechanickým honem za procenty“, realita jeho vládních kroků hovoří mnohem jasnější řečí než jeho marketingová hesla. Navýšením obranných výdajů na 2,1 % HDP vyslal neoficiální, ale naprosto srozumitelný signál našim spojencům v NATO: Česká republika pod jeho vedením nebude černým pasažérem. Tento krok potvrzuje, že jsme spolehlivým partnerem, který sice o ceně vyjednává tvrdě, ale nakonec své účty platí.
Tímto tempem se ambiciózní cíl dosáhnout výdajů ve výši 5 % HDP do roku 2035, o kterém se v Severoatlantické alianci v reakci na globální hrozby diskutuje čím dál intenzivněji, přestává zdát jako nedosažitelné sci-fi. Babiš, jakožto zkušený byznysmen, pochopil, že bezpečnost je nejzákladnější komoditou státu. Pokud budeme v nastoleném trendu pokračovat, může se Česko během příští dekády stát jednou z nejlépe vyzbrojených a nejbezpečnějších zemí v regionu, což premiérovi paradoxně zajistí mnohem silnější pozici při vyjednávání o jiných evropských otázkách.
Babišův aktuální obrat lze vnímat jako vítězství tvrdé geopolitické reality nad líbivým populismem, přičemž tato proměna jasně ukázala, že jeho předvolební izolacionismus byl pouhou marketingovou pózou pro odzbrojení radikálních voličů, které po volbách nahradila vládní agenda pevně ukotvená v strukturách NATO. I přes ostrá kampaňová slova na adresu spojenců zůstává západní orientace Česka pevným základem, což premiér stvrdil upřednostněním bezpečnosti státu před líbivými sliby, když namísto rozpouštění peněz v sociálních dávkách investoval citelných 14 miliard korun navíc do obranyschopnosti, čímž potvrdil, že v kritických otázkách dokáže upřednostnit státní zájem nad levným potleskem ulice.
Paradoxní vítězství odpovědnosti
Můžeme Andreji Babišovi právem vyčítat, že své radikálně laděné voliče chladnokrevně podvedl. Můžeme kritizovat fakt, že v předvolebním boji nehrál fér, když vědomě operoval s polopravdami a pacifistickou rétorikou, o které musel už tehdy vědět, že ji v premiérském křesle nebude moci dodržet. Z hlediska politické etiky jde o krok problematický, ale z pohledu vyššího státního zájmu je jeho nová, prozápadní tvář obrovskou úlevou pro celou zemi i naše spojence.
Pokud je cenou za vnitřní stabilitu státu a vybudování moderní, akceschopné armády jedna velká předvolební lež o škrtání výdajů, pak je to cena, kterou demokratické a prozápadně orientované Česko rádo zaplatí. Je totiž mnohem bezpečnější mít premiéra, který radikály rétoricky ukonejší, aby je vzápětí vládními činy zcela ignoroval, než mít v čele státu někoho, kdo by své sliby o izolacionismu a oslabování obrany skutečně začal naplňovat.
Extremistické a protisystémové strany v tomto politickém šachu totálně ostrouhaly. Jejich domnělý nejsilnější spojenec, v něhož vkládaly naděje na rozbití prozápadního konsenzu, se stal jejich největším životním zklamáním. Andrej Babiš jim vysál voličskou základnu, aby ji následně přivedl zpět k podpoře závazků vůči NATO. Pro českou demokracii a naši bezpečnostní stabilitu je tento obrat jednoznačně dobrou zprávou. Ukazuje se, že realita moci má v Česku stále ještě sílu zkrotit i ten nejdivočejší populismus.
