Článek
Na jaře roku 2013 se sedmadvacetileté studentky pedagogické fakulty Antonie Chrástecká a Hana Humpálová rozhodly uskutečnit svou cestu z Blízkého východu až do Indie. Cesta nebyla žádný spontánní nápad, plánovaly ji měsíce dopředu. Oblečením i chováním se snažily zapadnout a zbytečně na sebe neupozorňovat. Do Pákistánu přicestovaly z Íránu přes hraniční přechod Taftan. Vzhledem k tomu, že Balúčistán dlouhodobě patřil k rizikovým regionům, dostaly doprovod v podobě ozbrojeného pákistánského policisty.
13. března 2013 odpoledne se však jejich cesta zastavila. Mikrobus, ve kterém obě ženy cestovaly směrem k městu Květa, zastavila u malé obce Nok Kundí skupina osmi až deseti ozbrojených mužů. Část z nich měla na sobě vojenské uniformy, takže řidič vozidla zpočátku předpokládal, že jde o běžnou silniční kontrolu. Během necelých pěti minut strážného odzbrojili, obě Češky naložili do připravených terénních vozidel a zmizeli v poušti. Odzbrojeného strážného po pár kilometrech vyhodili z auta.
Na ministerstvu zahraničí vznikl krizový štáb, prezident Miloš Zeman posílal osobní dopisy pákistánskému prezidentovi a do Islámábádu odcestovali čeští diplomati. Jenže první týdny a měsíce se nic nedělo. K činu se nikdo nepřihlásil a nikdo neposlal žádné požadavky. V pohraniční oblasti mezi Pákistánem a Afghánistánem přitom únosy cizinců představovaly běžný a velmi lukrativní byznys, ve kterém jely jak zločinecké gangy, tak místní separatisté nebo extremisté napojení na Taliban a Al-Káidu.
Dva roky v jedné místnosti
První hmatatelná zpráva o tom, že Hana a Antonie žijí, přišla až v červnu 2013 prostřednictvím videa zveřejněného na Facebooku. Obě dívky na něm v šátcích předčítaly anglický text a přimlouvaly se za propuštění pákistánské neuroložky Áfíie Siddíkíové. Tato žena, přezdívaná v médiích jako Lady Al-Káida, byla v USA odsouzena k 86 letům vězení za útok na americké vojáky v Afghánistánu.
O čtrnáct dní později zveřejnili únosci další video. Dívky na něm mluvily odděleně, působily extrémně vyčerpaně. Stěžovaly si na špatný zdravotní stav, nedostatek jídla i špinavou vodu. Jedna z nich dokonce se slzami v očích popisovala, jak si přeje být pohřbená, protože už nevěřila v záchranu. Prosily českou vládu, aby únoscům dala to, co chtějí.
Až po jejich osvobození vyšlo najevo, v jak strašných podmínkách musely přežívat. Většinu ze dvou let strávily zavřené v malé místnosti bez přístupu k čerstvému vzduchu nebo dennímu světlu. Kolem jejich úkrytu neustále vybuchovaly bomby a ozývala se střelba. Postupně si ale podle svých slov na strach zvykly. V pozdější fázi zajetí se dostaly do zázemí běžné muslimské rodiny, kde zblízka pozorovaly chod domácnosti i náboženské zvyky, což později výrazně ovlivnilo další život jedné z nich.
Málokdo ví, jak blízko byly dívky k vojenské záchraně. Přibližně dva měsíce po únosu se americkým, pákistánským a českým složkám podařilo přesně lokalizovat úkryt v horském terénu u afghánských hranic. Byla připravena rycyhlá osvobozovací akce za účasti elitních jednotek. Jenže v momentě, kdy měly vrtulníky vzlétnout, zasáhla oblast silná písečná bouře. Operace musela být odvolána, únosci rukojmí okamžitě přemístili jinam a další možnost k vojenskému zásahu už nikdy nenastala.
Pákistánské pohraničí se v té době ukázalo jako past i pro jiné cizince. Podobný osud potkal například švýcarský pár unesený v roce 2011, kterému se podařilo utéct až po osmi měsících, nebo dva španělské památkáře unesené v květnu 2013, jež únosci drželi několik týdnů. Balúčistán byl pro západní cestovatele bez nadsázky jednou z nejnebezpečnějších zón světa.
Tajné vyjednávání přes turecké spojky
Jednání nikam neviedla, protože pákistánská vláda území vůbec nekontrolovala. Když rodiny unesených viděly, že státní orgány vyčerpaly všechny možnosti, rozhodly se vzít věc do vlastních rukou. Obrátily se na tureckou nevládní organizaci IHH.
Tato nadace se sice prezentuje jako charitativní spolek pomáhající v muslimském světě, bezpečnostní experti ale dobře vědí, že má velmi těsné vazby na radikální a extremistické kruhy v krizových regionech. Právě díky těmto neoficiálním kanálům dokázala IHH kontaktovat zástupce únosce a zahájit vyjednávání. Vyjednávání muselo jít rychle. Oběma ženám docházely léky a jejich zdravotní stav se zhoršoval
Rozhovory trvaly dva měsíce. Zástupci IHH odmítali zveřejnit jakékoli detaily operace s tím, že by to mohlo ohrozit bezpečnost dalších rukojmích v oblasti. Koncem března 2015 se konečně podařilo domluvit tajný přesun. Dívky překročily pákistánsko irácko turecké hranice do provincie Van, kde si je převzali zástupci českého státu. Odtud je vládní speciál dopravil rovnou do Prahy, kde skončily v péči lékařů a psychologů. Na prvních fotografiích vypadaly unaveně a vyhuble, ale stály na vlastních nohách a se slzami v očích popisovaly, jaké to je po dvou letech poprvé vidět slunce a rozesmáté lidi.
Státní kasa lehčí o 150 milionů
Hned po návratu obou žen česká vláda trvala na tom, že stát s teroristy nevyjednává a žádné výkupné neplatí. Ministr vnitra i ministr zahraničí ujišťovali veřejnost, že propuštění bylo čistě výsledkem humanitární akce turecké neziskovky.
Začátkem roku 2016 ale vyšlo najevo, že stát za propuštění dívek zaplatil stamilionové výkupné. Souhlas s tím, že se výkupné v případě potřeby zaplatí, schválila už vláda Jiřího Rusnoka. Vyjednávání o ceně pak dokončila vláda Bohuslava Sobotky. Únosci původně požadovali dvacet milionů dolarů, nakonec se domluvli na šesti milionech dolarů, což bylo v přepočtu zhruba 150 milionů korun.
Celou utajovanou věc navíc veřejně potvrdil prezident Miloš Zeman při besedě s občany. Mezi politiky tím způsobil rozruch. Předseda ODS Petr Fiala i opoziční politik Miroslav Kalousek krok prezidenta odsoudili s tím, že vyzradil přísně tajné informace a ohrozil bezpečnost státu. Podle bezpečnostních expertů tím stát poslal teroristům vzkaz, že z českých cestovatelů lze snadno vytáhnout peníze. Později Zeman veřejně prohlásil, že si za únos mohou samy a stát kvůli nim přišel o miliony.
Zcela odlišné osudy po návratu domů
Doma je nečekal klid. Hned po příletu se na ně vrhla média i veřejnost. Odmítaly rozhovory a vydaly pouze krátké poděkování rodinám, úřadům a organizaci IHH. Každá z nich se s prožitým traumatem vyrovnávala po svém.
Antonie Chrástecká se snažila co nejrychleji vrátit k původnímu životu. Nastoupila do práce v neziskové organizaci na Kladensku, kde pomáhala dětem ze sociálně znevýhodněných rodin. Zapojila se do dobrovolnictví a na školách přednášela o rozvojové pomoci.
Hana Humpálová během dvou let v zajetí přijala islám a u své nové víry zůstala i po návratu do Česka. Začala se zahalovat do šátku a dodržovala náboženské rituály. Pravděpodobně šlo o přirozený důsledek dvou let v izolaci, kdy byla v neustálém kontaktu s muslimskou rodinou.
Přestup k islámu vyvolal v Česku obrovský rozruch. A když ji v roce 2015 nepustili přes turecké hranice, lidé měli jasno a mysleli si, že míří zpět k únoscům.Bezpečnostní experti i blízcí rodiny ale takové reči popřeli. Podle nich šlo o běžnou dovolenou s rodinou a celý poplach na hranicích vznikl jen kvůli zmatkům úřadů.
Zdroje: Wikipedia, novinky, CT24, radiožurnál, e15, radiožurnál, aktuálně, CT24, echo24
