Článek
Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro Rumunsko dobu, kdy se lidé báli promluvit i doma v kuchyni. Nicolae Ceausescu si vzal do hlavy, že z chudé země udělá světovou mocnost. K tomu ale potřeboval miliony nových pracovních sil. Místo stavění továren se rozhodl přikázat lidem, kolik mají mít dětí.
Všechno to začalo v roce 1966. Rumunky do té doby běžně chodily na potraty, protože rodiny žily v bídě a ženy musely tvrdě pracovat. Porodnost kvůli tomu padala dolů. Ceausescu to vyřešil po svém. Vydal Dekret 770 a ze dne na den zakázal jakoukoliv antikoncepci i potraty. Měl v plánu zvednout počet obyvatel z dvaceti na třicet milionů.
Aby ženy systém neobcházely, poslala vláda do zdravotnictví tajnou policii Securitate. Gynekologie se proměnily ve vyslýchací místnosti. Lékařům a agentům, kteří na všechno dohlíželi, začali lidé přezdívat menstruační policie.
Ženy od osmnácti do pětačtyřiceti let musely každý měsíc chodit na povinné gynekologické prohlídky. Pokud některá dlouho neotěhotněla, začali se doktoři s policajty vyptávat, jak často spí s manželem a proč ještě nemá dítě. Kdo neměl děti, byl pro režim zrádce. Jakmile testy ukázaly, že je žena těhotná, stát si ji zapsal a hlídal ji až do porodu, aby náhodou tajně nepotratila. Výjimku ze zákazu dostaly jen matky s pěti dětmi nebo ženy, kterým šlo o život.
Nebezpečné amatérské potraty
Antikoncepce z obchodů i lékáren úplně zmizela. V Rumunsku se nevyráběla a dovoz z ciziny byl trestný. Výsledkem byl raketový nárůst porodnosti, jenže rodiny neměly děti z čeho živit.
Společnost se rychle rozdělila. Bohatší ženy si dokázaly sehnat prášky z černého trhu nebo zaplatily doktorovi za falešné razítko. Chudé ženy z měst a vesnic ale takové štěstí neměly. Ze strachu z dalšího hladového krku zkoušely všechno možné. Potraty si dělaly samy doma nebo chodily k bábám, které používaly dráty, chemii a špinavé nástroje.
Následky byly hrozné. Úmrtnost žen při porodech nebo po zpackaných zákrocích vyletěla v Rumunsku na nejvyšší čísla v Evropě. Byla desetkrát vyšší než u sousedů. Tisíce žen zaplatily za touhu rozhodovat o vlastním těle životem nebo trvalou neplodností. Masivně přibylo i postižených dětí a novorozenců, kteří umírali hned po porodu.
Děti bez lásky v sirotčincích
Režim sice donutil ženy porodit stovky tisíc dětí, ale už jim nedal možnost je uživit. Běžné platy nestačily na jídlo ani na elektřinu. Rodiče tak byli nuceni odkládat novorozence do státních ústavů. Do roku 1989 jich v těchto zařízeních skončilo přes sto sedmdesát tisíc. Nebyli to klasičtí sirotci, ale děti, které rodina prostě nedokázala ze sociálních důvodů utáhnout.
V dětských domovech to vypadalo jak v továrně na lidi. Na jednu vychovatelku připadaly desítky dětí, chybělo jídlo, léky i teplo. Děti nosily stejné erární oblečení, stříhali je dohola a na nočníky musely chodit v řadě za sebou na povel.
To nejhorší ale byla absence jakéhokoliv citu. Ošetřovatelky měly zakázáno pláčící děti chovat nebo se k nim chovat mile. Režim se bál, že by si děti na pozornost zvykly a vyžadovaly ji dál. Novorozenci v mřížovaných postýlkách brzy pochopili, že za nimi nikdo nepřijde, a tak plakat úplně přestali.
Lékařské výzkumy po pádu režimu ukázaly, jak obrovské škody to na dětech zanechalo. Chybějící podněty a absence lásky jim doslova zastavily vývoj mozku. Měly nízké IQ, potýkaly se s těžkými poruchami pozornosti a nedokázaly si vytvořit normální vztahy. Mnohé děti si mezi sebou vymyslely vlastní, naprosto nesrozumitelnou řeč.
Symbolickým peklem se stal ústav v obci Cighid, kam stát zavíral postižené děti. Režim je bral jako zbytečnou zátěž, na kterou nemá smysl utrácet. Během tří let tam více než dvě třetiny dětí pomalu zemřely na podvýživu, zimu a neléčené zápaly plic. Celkem v těchto ústavech za komunismu zahynulo kolem patnácti tisíc dětí.
Konec diktátora na Štědrý den
Šílené sociální inženýrství doprovázel celkový rozpad hospodářství. Ceausescu se v osmdesátých letech rozhodl, že splatí všechny dluhy státu. Začal vyvážet veškeré jídlo a zboží do ciziny. Rumuni žili v nevytopených bytech, potmě a hodiny stály ve frontách na kus chleba.
Kdo se režimu postavil, toho tajná policie rychle zlikvidovala. Když v roce 1977 vstoupili do stávky horníci z údolí Jiu, Ceausescu jim sice nejdřív všechno slíbil, ale pak přišla pomsta. Vůdce stávky pozavírali do blázinců a pod záminkou zdravotních prohlídek je nechávali osvěcovat silným rentgenovým zářením. Většina z nich pak brzy zemřela na rakovinu.
Trpělivost přetekla v prosinci 1989. Všechno to začalo v Temešváru, kde se lidé zastali jednoho pronásledovaného pastora. Do demonstrantů začala střílet policie i armáda a na dlažbě zůstaly ležet desítky mrtvých. Ceausescu si myslel, že má situaci pod kontrolou, a svolal do Bukurešti velké shromáždění na svou podporu.
Jenže lidé na náměstí už mlčet nechtěli. Uprostřed jeho projevu se ozval pískot a dav začal skandovat. Diktátor jen zmateně mával rukou a nabízel zvýšení platů, ale to už nepomohlo. Přenos v televizi vypadnul a v ulicích začala revoluce.
Hlavní sílu protestů tvořili dvacetiletí mladí lidé generace decretei. Generace, kterou Ceausescu donutil ženy porodit, se nakonec postavila proti němu. Armáda se přidala na stranu lidí a diktátor s manželkou Elenou musel utéct ve vrtulníku ze střechy stranické budovy.
Dlouho ale neutíkali. Vojáci je chytili u města Targoviste. Na První svátek vánoční, 25. prosince 1989, zasedl narychlo svolaný soud. Po krátkém procesu dostali oba manželé trest smrti za masové vraždy a zničení země. Vojáci je vyvedli na dvůr kasáren a okamžitě zastřelili.
