Článek
Na pohotovosti v kalifornském Riverside začal 19. února 1994 večer, na který ošetřující lékaři do smrti nezapomenou. Když sanitka přivezla jednatřicetiletou matku dvou dětí Glorii Ramirezovou, která trpěla pokročilou rakovinou děložního čípku, šlo o boj s časem při selhávání srdce. Během několika minut se ale ošetřovna proměnila v nebezpečné prostředí plné neznámých výparů. Pacientka vykazovala zmatenost, extrémně rychlý tep a potíže s dýcháním, kvůli nimž jí lékaři okamžitě nasadili kyslíkovou masku a podali léky na uklidnění.
Stav pacientky se však nelepšil a její srdce začalo selhávat. Když zdravotníci rozstřihli její tričko, aby použili defibrilátor, všimli si na těle neobvyklého olejnatého filmu. Z úst ženy se navíc šířil zvláštní zápach, v němž byl cítit ovocný tón smíchaný s česnekem.
Nebezpečná reakce přišla s prvním odběrem
Zásadní zvrat nastal ve chvíli, kdy sestra Susan Kaneová odebrala Ramirezové z paže krev. Z injekční stříkačky byl cítit silný zápach amoniaku. Když stříkačku prohlížela lékařka Julie Gorczynská, všimla si, že v temné krvi plavou podivné žlutohnědé krystalky. Pár sekund nato se sestra Kaneová skácela k zemi s pocitem, že jí hoří tvář.
Během několika okamžiků začali odpadávat další členové týmu. Lékaři a sestry pociťovali silnou nevolnost, motání hlavy, křeče a neovladatelné záškuby končetin. Vedení nemocnice vyhlásilo vnitřní poplach nejvyššího stupně, nařídilo evakuaci celého oddělení a pacienty nechalo vynést na parkoviště. Zdravotníci museli ze sebe strhat oděvy a uzavřít je do igelitových pytlů. U umírající ženy zůstala jen hrstka odvážných. Přes 45 minut trvající resuscitaci Gloria Ramirezová zemřela na selhání ledvin spojené s rakovinou. Z 37 přítomných zdravotníků se 23 nakonec proměnilo v pacienty.
Těžká onemocnění psychickou poruchu vyloučila
Nejhorší následky nesla doktorka Gorczynská. Na jednotce intenzivní péče strávila dva týdny. Rozvinul se u ní zánět slinivky břišní, žloutenka a avaskulární nekróza, při níž dochází k odumírání kostní tkáně v důsledku přerušení krevního zásobení. Následky na kolenních kloubech ji vyřadily z běžného života a měsíce se neobešla bez berlí.
Úřady se zpočátku pokoušely celou událost zlehčovat. Zpráva státních epidemiologů naznačovala, že šlo o masovou psychogenní poruchu, tedy reakci na stres a nepříjemný zápach. Vyšetřovatelé argumentovali tím, že omdlévaly převážně ženy a následné krevní testy personálu nic neodhalily. Postižení zdravotníci však tuto verzi rázně odmítli. Trvalé fyzické následky, jako byla odumřelá kostní tkáň doktorky Gorczynské, totiž nelze vysvětlit pouhou psychickou vsugerovaností. Do nemocnice dorazil i specializovaný protichemický tým v neprodyšných oblecích, v prostorách pohotovosti ale žádnou toxickou plynou látku nenaměřil.
Rodina mluvila o zpackaném vyšetřování
Zatímco se v médiích pro pacientku vžila přezdívka Toxická lady, pro její rodinu začalo dlouhé období frustrace a hněvu. Úřady zadržovaly tělo Glorie Ramirezové celé dva měsíce. Pitva musela probíhat za mimořádných bezpečnostních opatření v izolované místnosti a patologové při ní nosili skafandry.
Rodina kategoricky odmítala, že by si Gloria nesla jedovatost v sobě. Zarmoucená rodina viděla příčinu skonu spíše ve špatném stavu samotné nemocnice. Vyplynulo totiž na povrch, že budova měla v minulosti problémy s ventilací, v roce 1991 z ní unikly nebezpečné plyny a z potrubí do prostor pohotovosti dříve prosakoval kanalizační plyn. Pozůstalí byli přesvědčeni, že pokud by Gloria ten večer na pohotovost nepřijela, mohla ještě žít. Pohřeb se nakonec uskutečnictnil až koncem dubna 1994 za přítomnosti televizních štábů, které musely držet odstup. Oficiální vyšetřování bylo uzavřeno s tím, že pacientka zemřela na selhání srdce a ledvin, přičemž původ amoniakových výparů zůstal oficiálně neobjasněný.
Vědecká hypotéza o vražedném chemickém koktejlu
Jediné ucelené vědecké vysvětlení nabídli v roce 1997 odborníci z renomované Laboratoře Lawrence Livermora. V těle zesnulé objevili stopy volně prodejného lékárenského přípravku dimethylsulfoxidu, známého pod zkratkou DMSO. Tato látka se používala jako domácí mast proti bolesti, kterou pacienti s rakovinou vyhledávali pro její zklidňující účinky. Uživatelé této chemikálie často popisují, že po aplikaci cítí v ústech pachuť česneku, což přesně odpovídalo pozorování ošetřujících lékařů. Gelovitá struktura masti navíc vysvětlovala olejnatý film na kůži.
V důsledku selhání ledvin se látka nemohla z těla vylučovat a nahromadila se v krevním oběhu. Když záchranáři nasadili pacientce kyslíkovou masku, dodaný kyslík zreagoval s tělesnými tekutinami a přeměnil původní sloučeninu na dimethylsulfon. Tato látka při pokojové teplotě snadno krystalizuje, což odpovídalo žlutým částicím pozorovaným v odebrané krvi.
Výboje z defibrilátoru a vznik jedovatého plynu
Během dramatické resuscitace pak lékaři použili defibrilátor. Silné elektrické šoky mohly krystalický dimethylsulfon v krvi okamžitě přeměnit na dimethylsulfát, což je bezbarvý, ale extrémně toxický a těkavý plyn. Právě nebezpečné výpary dimethylsulfátu dokážou spolehlivě zničit buňky v očích i plicích a vyvolávají křeče, delirium, spáleniny i dočasnou paralýzu. Z dvaceti různých symptomů, které zdravotnický personál ten večer popsal, odpovídalo devatenáct z nich přesně otravě touto agresivní látkou.
Přestože někteří organičtí chemici tuto teorii zpochybňují kvůli krátkému času, který na tak složitou reakci v lidském těle byl, učebnice soudního lékařství ji považují za nejpravděpodobnější vědecké vysvětlení. Rodina Ramirezové však použití jakékoliv masti s obsahem DMSO odmítala. Případ tak i po letech zůstává jednou z největších záhad moderní medicíny.
Zdroje: Wikipedia, zoom.iprima, washingtonpost, dotyk, pubmed, latimes, muzivcesku, allthatsinteresting, lanacion
